... aneb jak Marie do pověstí přišla

24.12.2012

V tento slavnostní čas, bych chtěl svou pohádkou uvést na pravou míru, jak to tenkrát, před těmi dvěma tisíci lety opravdu bylo. Příběh napsal sám život na základě skutečných událostí ve starověkých mýtech... 😉
S touto pohádkou souvisí i o několik let později napsaná píseň Rozechvění, dalo by se říct, že Vánoční pohádka je jakousi předmluvou k písni a zdobí ji stejný nadčasový obrázek... 😉

~~~

Bylo nebylo, ve vesnici na úpatí hor žila dívka, říkejme jí třeba Marie. Byla to dívenka útlá, přesto na svůj věk poměrně vyvinutá, což muži ve vesnici oceňovali uznalými gesty a slovy, kterým Marie zpočátku, v létech své dětské nevinnosti, moc nerozuměla. Faktem je, že měla dost svých problémů, její dětství nebyla žádná idyla. Vyrůstala v neúplné rodině, otec byl neznámý, zato matka, ta byla známá až příliš, mnohý muž ve vesnici a blízkém okolí by mohl vyprávět. Matka se snažila, seč mohla, aby Marii dala co možná nejlepší přípravu do života a tak ji často nechávala doma samotnou a hladovou, aby ji život otrkal a ona se dovedla bránit proti všem jeho protivenstvím a dokázala se spolehnout sama na sebe.

A tak Marie už od dětství žila nespoutaným a volným životem, starala se sama o sebe, o své potřeby i radosti. Měla obrovský dar řeči a fantazie. Žila ve svém uzavřeném světě, ve kterém se smutky života proměňovaly na krásné příběhy plné nadpřirozených bytostí, andělů, skřítků a jiných potvor, které si vymýšlela a trvala na jejich opravdivosti s takovou zarputilostí, že ač se lidi, kterým je vyprávěla, zpočátku smáli a významně si ťukali na čelo, postupem času začali ty příběhy taky brát jako jistou skutečnost a podávat je dál.

Marie příběhy taky ráda poslouchala. V té době byli nejlepšími vypravěči různí potulní kazatelé, kteří čas od času do vesničky zavítali a vyprávěli všelijaké zvláštní pohádky a příběhy, byli ošuntělí a vousatí, věčně hladoví a podivně páchli. Marii se líbily jejich příběhy o tajemných mystériích a zázracích (nějakou dobu sama experimentovala s chozením po vodě a proměňováním vody na víno, ale moc se jí nedařilo, fyzika je svině)...), o věčnosti, o vzniku života, ale ze všeho nejvíce se ji snad líbily příběhy o činnostech, které zabezpečují samotné přežití lidského druhu, o kterých často s podivným leskem v očích kazatelé mluvili.

Možná tyhle příběhy, spolu s životním stylem matky, zapříčinily, že Marie poměrně brzy vstoupila do života, snad možná právě s jedním s těch potulných kazatelů, a život jí zachutnal opravdu velice, jak se časem mělo přesvědčit mnoho mužů ve vesnici i blízkém okolí. Na pohoršené pohledy a řeči moc nedala, a jelikož měla opravdu velkou fantazii a dar řeči a přesvědčování, neustále tvrdila, že je stále panna a čistá jako pápěří v jejím polštáři, který zdědila po babičce. Je to podivuhodné, že se ji všechny její avantýry povedlo zapřít s takovým úspěchem, že tomu lidé opravdu začali věřit, byť zpočátku neochotně a nedůvěřivě, nicméně věří tomu až dodnes.
Přesto ale Marie, v té době už pohledná a dospělá žena, usoudila, že usadit se a uklidnit vášně (alespoň na oko) by nebylo od věci a tak se, když poznala muže, který se jí jevil jako docela dobrá partie do života, rozhodla do toho praštit a vdala se. Tesař Josef byl šťastný chlap, a to, co se o ní po večerech vyprávělo v hospůdkách, nehodlal poslouchat, věřit tomu, případně to jakkoli komentovat, byť si přesto sám v sobě určitě nedělal iluze, co ho čeká.

Jejích společný život byl, alespoň zpočátku, velice krásný. Přinejmenším do doby, kdy Josef zjistil, že kroužek šití, do kterého Marie každý druhý večer chodí a zdrží se v něm mnohdy až do půlnoci, vlastně neexistuje („Víš, Josefe, dnes nám z Damašku přišla nová zásilka nití. S těmi se ti dobře šilo!”), a že škola samby byla zrušená už pět let před jejich sňatkem („Dnes jsme probírali nůžky ve stínovém postavení stejnou nohou, a to ti je, Josefe, hrozně těžká figura...”). Pak to pochopitelně šlo s manželstvím dolu vodou. Marie se už ani moc nesnažila tajit, že se vrátila ke svým zálibám z mládí, Josef sekl s prací a dal se na chlast a karban. Jejich společný život byl zbavený stolu i lože, a tak, když se jednoho dne Josef dozvěděl, že Marie je „v tom” ztropil ohromný skandál. Marie věděla, že zašla moc daleko, a tak se ke slovu dostala opět její výmluvnost, se kterou Josefovi sdělila (protože věděla, že Josefovi otcovství nenamluví), že ji ve snu navštívil nějaký podivný vousatý pán, který ji řekl, že s ním bude mít syna a ten spasí svět. Josef už i tak měl dost všech těch posměšků, kterými ho za zády častovali kamarádi, a nechtěl Mariinu nevěru vytahovat od světa, a tak její povídku shledal přijatelnou, zvlášť v době, která tak moc přeje nadpozemským záležitostem. Josef se nikdy nedozvěděl (a vlastně ani po tom nepátral), kdo je otcem toho dítěte. Nedozvěděl se to vlastně nikdy nikdo. Jen několika svým kamarádkám na jejich naléhavé dotazy kdo a jaký vlastně je ten chlapík, kterému ve své slabosti podlehla, se Marie s uzarděním a vlahým zasněným výrazem v očích poněkud zmateně zdůvěřila: „Je to prostě bůh...”

Josef ale od toho dne začal pít víc, než kdykoli předtím a v karbanu se mu náhle přestalo dařit. V průběhu několika měsíců prohrál osla, pět beranů se stádem ovcí, svou pastýřskou holi z cedrového dřeva s vyřezaným nápisem „Nebojte ovečky, já vás napasu!”, a nakonec i dům s přilehlou pálenicí. Rodina, která měla na cestě potomka (pochopitelně s božským původem a neposkvrněně počatého, jak její členové svorně a neochvějně začali všem tvrdit) se musela vystěhovat jen s nejnutnějším, a aby neumrzla na ulici, byla ji k bydlení přidělena, jako dočasné řešení, obecní stáj.

No a v té stáji se v příslušném čase, zrovna v době, kdy veřejné vášně rozvířila aféra tří vykutálených obchodníků, prodávajících levné a podřadné zboží ze země dynastie Chan, za které si nechali královsky platit, a na obloze se ukázalo znamení, ze kterého se vyklubala úplně obyčejná konjunkce planet Jupiter a Saturn, narodil kluk, který dostal jméno Ježíš a který pak způsobil v celičkém širém světě mnoho nesnází a zmatků.

Ale o tom už je jiná pohádka.

​~~~