Hledat

Kontakt

Zde mě můžete kontaktovat

Přihlášení

Můj přítel Bot

1.7.2022

Povídka se účastní soutěže Prvotiny 2022 jako jedna ze tří povídek (povoleno 20 stran textu). Uzávěrka soutěže je 31.8.2022 a do ukončení soutěže zde najdete pouze krátkou ukázku.
Držte mi palce, věřím, že se bude líbit porotě a následně i vám... 😉

Byla napsaná na téma „Nanoboti“ pro později zrušenou soutěž. Motivace byla ale opravdu velká, pustil jsem se do psaní s velkým nadšením. Velkou inspirací mi byl můj oblíbený Stephen King, takže nechybí ani odkazy na některá jeho díla, hlavně je však v textu zmínka o jeho fiktivním spisovateli, jehož představitel James Caan opustil svět filmu několik dnů po napsání povídky. Takže by vlastně mohla být věnována jemu a spisovateli, který zemřít nikdy nesmí... 💖


 ♦♦♦

Jmenuji se Tom Brix, jsem spisovatel na volné noze. Píšu sci-fi příběhy a jsem v tom sakra dobrý. Zrovna teď pracuji na nové knize a můj vydavatel... ale ne, budu k vám upřímný. Myslím, že si to jako mí čtenáři zasloužíte. Celý ten úvod je vlastně jedno nepovedené sci-fi. Popravdě mě před několika měsíci kvůli alkoholu opět vyhodili z práce. Nic nového, jen další životní prohra. Během jedné z opravdu drsných kocovin jsem si v záchvatu nesmyslné opilecké pýchy (nebo spíš v zoufalé snaze najít na životě alespoň jeden světlejší bod) vzpomněl, že jsem kdysi měl našlápnuto stát se velkým spisovatelem, a tak jsem se rozhodl, že se vrátím ke své zálibě z mládí a opět to zkusím.

Jenže rozhodnout se není to samé jako začít. Za zbytek peněz, které jsem nad ránem našel po kapsách, jsem si zašel koupit láhev vína a pak si sedl ke svému stařičkému psacímu stroji, vložil do něj papír a dlouze nad ním hloubal. Stephen King v jedné ze svých knih psal o spisovateli, který hleděl na čistý list papíru a čekal, než se v něm otevře jakási červí díra. On pak přes ni vpadl přímo do příběhu. Mně se tedy díra neotevřela žádná.

Zato jsem dostal žízeň. A to pořádnou. Láhev vína mezitím dospěla a odešla do důchodu, takže jsem se oblékl a šel do baru přes ulici pro nějakou mladší ze stejného vrhu. A tam, v tom tichém lokálu se začal můj podivný příběh.

***

 

Venku lilo jako z konve, proběhl jsem silnici a vpadl do téměř prázdného podniku. Původně jsem chtěl vzít jen svou láhev vína a běžet domů, ale znáte to, alkoholik si vždycky najde důvod proč si dát jedno na cestu. Od svého oblíbeného stolu jsem mávl na barmana. On už věděl. Aby ne, za ta léta.

U vedlejšího stolu seděl nějaký starý páprda v černém klobouku. Meditoval nad poloprázdnou sklenicí. Když vrzla má židle, zvedl hlavu, podíval se na mě a pronesl:

„Ty mrňavé potvory mě nepřestanou poučovat. Jako by si neuvědomovaly, že já jsem jejich stvořitel a oni jsou pouhé stroje. Zatrolené mrňavé mašiny!“

Nechápal jsem, o čem to mluví, ani mě to nezajímalo. Barman přihopsal s táckem, na kterém byla fakt hezká tanečnice s bílým pěnivým kloboukem. Pozval jsem ji na parket.

Pořád pršelo, barman nosil tácek za táckem. Pobuda u vedlejšího stolu mluvil sám pro sebe, i já jsem po několika pivech začal být docela ukecaný, a tak jsme nakonec zapředli společnou řeč. Nejdřív jen tak o ničem, pak debata sklouzla do naprostých bezvýznamností. Okořenila je ale vzrůstající frekvence příchodů barmana, takže večer byl docela uspokojivý.

„Víš, kamaráde, já jsem vědec a ne ledajaký. Molero... mole... molekulááárnííí,“ důležitě se na mě najednou zadíval a usrkl z piva.

„Chápu, z toho si nic nedělej,“ přikývl jsem roztržitě. Je fakt, že jsem už začínal mít dost. Představa večerního psaní se rozplývala.

 ♦♦♦

Komentáře

Napište číslo 100 slovem

Zatím nebyly vložený žádné příspěvky


Nepřihlášený