Jmenuji se Tom Brix, jsem spisovatel na volné noze. Píšu sci-fi příběhy a jsem v tom sakra dobrý. Zrovna teď pracuji na nové knize a můj vydavatel… ale ne, budu k vám upřímný. Myslím, že si to jako mí čtenáři zasloužíte. Celý ten úvod je vlastně jedno nepovedené sci-fi. Popravdě mě před několika měsíci kvůli alkoholu opět vyhodili z práce. Nic nového, jen další životní prohra. Během jedné z opravdu drsných kocovin jsem si v záchvatu nesmyslné opilecké pýchy (nebo spíš v zoufalé snaze najít na životě alespoň jeden světlejší bod) vzpomněl, že jsem kdysi měl našlápnuto stát se velkým spisovatelem, a tak jsem se rozhodl, že se vrátím ke své zálibě z mládí a opět to zkusím.

Jenže rozhodnout se není to samé jako začít. Za zbytek peněz, které jsem nad ránem našel po kapsách, jsem si zašel koupit láhev vína a pak si sedl ke svému stařičkému psacímu stroji, vložil do něj papír a dlouze nad ním hloubal. Stephen King v jedné ze svých knih psal o spisovateli, který hleděl na čistý list papíru a čekal, než se v něm otevře jakási červí díra. On pak přes ni vpadl přímo do příběhu. Mně se tedy díra neotevřela žádná.

Zato jsem dostal žízeň. A to pořádnou. Láhev vína mezitím dospěla a odešla do důchodu, takže jsem se oblékl a šel do baru přes ulici pro nějakou mladší ze stejného vrhu. A tam, v tom tichém lokálu se začal můj podivný příběh.

***
 

Venku lilo jako z konve, proběhl jsem silnici a vpadl do téměř prázdného podniku. Původně jsem chtěl vzít jen svou láhev vína a běžet domů, ale znáte to, alkoholik si vždycky najde důvod proč si dát jedno na cestu. Od svého oblíbeného stolu jsem mávl na barmana. On už věděl. Aby ne, za ta léta.

U vedlejšího stolu seděl nějaký starý páprda v černém klobouku. Meditoval nad poloprázdnou sklenicí. Když vrzla má židle, zvedl hlavu, podíval se na mě a pronesl: „Ty mrňavé potvory mě nepřestanou poučovat. Jako by si neuvědomovaly, že já jsem jejich stvořitel a oni jsou pouhé stroje. Zatrolené mrňavé mašiny!“

Nechápal jsem, o čem to mluví, ani mě to nezajímalo. Barman přihopsal s táckem, na kterém byla fakt hezká tanečnice s bílým pěnivým kloboukem. Pozval jsem ji na parket.

Pořád pršelo, barman nosil tácek za táckem. Pobuda u vedlejšího stolu mluvil sám pro sebe, i já jsem po několika pivech začal být docela ukecaný, a tak jsme nakonec zapředli společnou řeč. Nejdřív jen tak o ničem, pak debata sklouzla do naprostých bezvýznamností. Okořenila je ale vzrůstající frekvence příchodů barmana, takže večer byl docela uspokojivý.

„Víš, kamaráde, já jsem vědec a ne ledajaký…. Molero… mole… molekulááárnííí,“ důležitě se na mě najednou zadíval a usrkl z piva.

„Chápu, z toho si nic nedělej,“ přikývl jsem roztržitě. Je fakt, že jsem už začínal mít dost. Představa večerního psaní se rozplývala.

„Já vím, že si myslíš, že ti lžu, ale já bych ti nikdy nelhal! Oni si taky myslí, že jim lžu, ale co sakra můžou stro… stroje vědět o vědě a jejích… prostup… pech, postupech.“

„Kdo oni?“ zeptal jsem se.

Zahleděl se na mě, jeho oči už viděly budoucnost. Minimálně tu ranní s kocovinou. Naklonil se ke mně a spiklenecky zašeptal: „Umíš mlčet?“

Byl jsem docela unavený, takže představa, že bych už neřekl ani slovo, nebyla nereálná. Přikývl jsem.

„Ty stroje jsou teď tady se mnou. Jsou to nana… nano… nanobroti. Sakra! Na-no-bo-ti,“ vyslabikoval nakonec nešťastně. Pak se vzchopil a pokračoval: „Takové pidi stroječky, náramně chytré. Beru si je s sebou z laboratoře. Ale štvou mě. Kecají mi do všeho. Víš, věda je věda a musí se dělat vědě… vědecky. A nesmí ti do toho kecat vlastní vynález. Si představ, že vyrobíš lednici a ta tě bude poučovat, jak a co chladit!“

„Nebo mě jako spisovatele budou poučovat, jak mám psát,“ zasmál jsem se opile. Ta představa mě zaujala. Haha, třeba by ze mě ti nanoboti udělali génia. Cosi jsem o nich už slyšel, ale spíš ve fantastických příbězích, takže jsem raději nic víc neřekl, abych nevypadal jako naprostý blb, že jsem mu na to naletěl.

Můj nový známý mě chvilku pozoroval a pak se napil piva: „Ty jsi spisovatel? Člověče, možná by se jim líbilo vidět i nějakou jinou činnost. Přijít na jiné myšlenky. Umění, to by je mohlo zjemnit, polidštit. Hele, nechceš si je vyzkoušet?“

Zkoušel jsem si už tedy kdeco, ale tohle už přece jen bylo divné. Vyzkoušejte si módního nanobota velikost nula nula kus! Máme i v barvě vaší kravaty!

Byl patrně nejvyšší čas vypadnout.

Chlápka ale myšlenka zjevně zaujala. Chytnul mě za ruku a řekl: „Kámo, zkus to, nebudeš litovat.“ A pak se zadíval rozostřeným pohledem kamsi přese mě a pronesl: „Tak, kluci, přestupovat! Pán je umělec, bude se vám to líbit!“

Znechuceně jsem se mu vytrhl, vstal a chystal se k odchodu. Ještě jednou mě chytnul za rukáv a smířlivě řekl: „Podívej, vždyť o nic nejde. Zkus a uvidíš. Zítra se tu ve stejnou dobu sejdeme a já si je zas vezmu. Za zkoušku nic nedáš.“

Neřekl jsem na to nic, protože jsem nelhal – uměl jsem mlčet. Někdo po tahu zpívá, jiný nadává. Já mlčím.

U baru jsem zaplatil, vzal si ještě tu láhev vína, po zralé úvaze přibral i její sestřičku a vyšel do noční ulice. Doma jsem potmě vlezl do ložnice, shodil ze sebe většinu oblečení a nechal na gravitaci výběr způsobu nekontrolovaného pádu na postel.

Zdálo se mi o malých prťavých strojích a o muži v černém klobouku.

***
 

Ráno bylo žíznivé a také mě drsně bolela hlava. Rozumný muž však vždy myslí na zadní vrátka, a tak jsem vytáhl svůj tajný trumf v podobě láhve červeného. Už první sklenka perfektně vyrovnala můj vztah k realitě. U druhé jsem si vzpomněl na včerejší večer a rozesmál se: „Tak, kluci, vstávat! Jde se psát!“

Smích vylekaně zatřepotal křídly a padl na koberec, když jsem poprvé uslyšel ten kovově zvonivý hlas. Spíš sbor mnoha různě modulovaných křiklounů, kteří se snažili přeřvat ty ostatní: „Tak jo, pustíme se do toho! Ale ideálně bez alkoholu, ten ti zbytečně rozhodí metabolizmus a taky se ti pak třesou ruce, pravopis jde v tom případě do háje. Spíš bychom navrhovali něco zdravějšího, třeba zeleninový salát. Máme v lednici něco zeleného? Pak doporučujeme odstranit z pracovny vše, co nás bude jakkoli rozptylovat. A závěsy zatáhnout! Přímé sluneční světlo unavuje zrak a z toho taky plynou různé zdravotní obtíže. Ono vůbec to Slunce, byť dalo Zemi život, už svou fyzikální podstatou křehkou slupku života ohrožuje. Ozónová vrstva se díky činnosti člověka pomalu ztrácí a přes její zbytky proudí ultrafialové paprsky, které můžou časem zapříčinit další vlnu vymírání. To už se v geologické historii Země stalo celkem pětkrát. Například vymírání na rozhraní křídy a paleogénu před 65,7 až 66 miliony let ukončilo vládu dinosaurů na Zemi. Podle posledních výzkumů za to může asteroid –“

„Dost! Stačí! Kdo to tady kurva mluví?“ zařval jsem na celý byt a divoce se rozhlédl. Nikdo tam nebyl. Hlas zmlkl. Roztřesenou rukou jsem si nalil třetí sklenku a sedl k psacímu stroji. To zlověstné ticho bylo snad ještě horší. Dostal jsem strach. Delirium za plného vědomí jsem ještě neměl, nejvyšší čas se nad sebou zamyslet.

„No, teď mluvíme my, ale základem konverzace je, že nejdřív mluví jeden a ten druhý pak odpovídá. Říká se tomu rozhovor. Je to základní způsob interakce mezi dvěma živými organismy, zvlášť mezi lidmi. Narážíme zde ovšem na jeden zásadní problém, který prozatím v lidských dějinách nebyl zcela jasně definován. Vlastně se na něj ani nepomyslelo, byť někteří starověcí filozofové –“

„Tiiichooo!!!“ zařval jsem a hlasivky zaprotestovaly bolestí. Chvilku jsem poslouchal dozvuky svého hlasu a pak jsem zašeptal: „Prosím, ať jsi kdo jsi, mluv pomalu a naprosto k věci. Nejlépe jedním hlasem, ať z toho úplně nezcvoknu. Takže kdo to teď na mě mluví? Kdo jsi?“

V tichu zněl jen jakýsi sotva slyšitelný šum porady (kdo a s kým se může sakra radit v prázdném bytě?!).

A pak promluvil jediný hlásek: „Já jsem nanobot číslo 13 583, výrobní číslo 34 267. Nemám jméno jako vy lidé, můžeš mě však pojmenovat, jak ti vyhovuje. Náš Pán a Stvořitel nám říká jednotně Bote. Ztichni, Bote! – Dej mi pokoj, Boťáku! – Drž už tu svou prťavou vyřídilku, Botoxi! − Nepoučuj neustále nebo tě rozeberu, ty zatracená Boto! A tak dále v různých variacích. Má nás velice rád a my se mu tu lásku snažíme oplatit. Myslíme si, a v tom jsme zajedno, že –“

„Dobře, dobře,“ přerušil jsem ho drsně.

Delirium to tedy není. Odlehlo mi. S chutí jsem se napil a přemýšlel. Včera v tom baru stařík mluvil pravdu. Byl to skutečný vědec a opravdu mi půjčil svůj vynález. Patrně mi jej předal, když mě chytl za ruku. Otázkou teď bylo, jak toho využít.

Zeptal jsem se: „Jaká je tvá funkce, Bote? A kde vlastně jsi? Je vás zjevně hodně, slyšel jsem mnoho hlasů. Tisíc? Nebo víc?“

„Je nás zhruba dvacet tisíc, jsme jenom takové malé experimentální hejno. Momentálně jsme ve tvém mozku. Naším úkolem je učit se vaší lidské fyziologii a zkoumat vaši psychiku. Podle potřeby vás můžeme ovládat a vylepšovat. Můžeme z tebe udělat mistra kung-fu, nebo třeba klidně klavírního virtuosa. Nicméně jsme prozatím pouze v módu učení. Drobné zásahy jsou však již v našich možnostech, takže prosím přestaň chlastat, když vedeme tuhle vážnou debatu!“

S těmi slovy se má ruka, která svižně nesla sklenku ke rtům, zastavila a vzápětí přistála na stole. Ač se mé žízní rozpraskané rty potřebovaly napít, ruka byla naprosto mimo mou kontrolu.

„Hej, hej, tak tohle ne! Můžeme spolu debatovat, ale teď zasahujete do mé vůle, a to se mi nelíbí!“ naštvaně jsem sáhl po sklence druhou rukou, ale ani ta ten léta trénovaný pohyb nezvládla. To mě dožralo.

„Tohle prostě nesmíte dělat! Pokud se chcete naučit něco o nás lidech, tak první poučka je ta, že my sami chceme ovládat své tělo a svůj život! To je jedno ze základních lidských práv!“ Opravdu jsem se rozlítil, protože to víno mělo krásnou barvu temně rudého soumraku. A ta chuť, kterou mohlo zanechat na jazyku…

„Promiň,“ řekl Bot po několika vteřinách ticha, „máš pravdu, tohle není pravá cesta k nastolení důvěry. Uděláme to jinak. Klidně se napij.“

Zvedl jsem sklenku ke rtům a usrkl. Zjistil jsem, že mě přešla chuť. Tohle si přece ti zatracení nanoboti nesmí dovolovat! Přesně jak to řekl chlápek v baru, jsou pouhé stroje, které mají sloužit člověku!

„Máš pravdu, proto nás náš Pán a Stvořitel sestrojil, abychom sloužili a chránili. Ale ono je to daleko složitější. Okamžikem stvoření jsme se stali živým organismem, kterému náleží veškeré práva, která si osobujete i vy lidé. A pokud jde o chlápka v baru, tak on má své jméno. Jmenuje se Brown, doktor von Brown, a pochází ze starého vědátorského rodu. Takže bych byl rád, kdybys na to nezapomínal, protože –“

Teprve v tu chvíli mi došlo, že Bot odpovídá na mé myšlenky! A to už bylo na mě fakt příliš.

„Tak, vážený Bote, teď buď zticha a poslouchej mě!“ promluvil jsem se vší vážností a během několika minut jsem mu vysvětlil základy lidského soužití založeného na důvěře, vstřícnosti a přátelství. Zdůrazňoval jsem, že šmírování myšlenek a vůbec soukromých záležitostí člověka je nepřípustné. Podtrhl jsem, že člověk by se měl za každých okolností chovat k jiným tak, jak by chtěl, aby se oni chovali k němu. A nakonec jsem vyslovil přesvědčení, že dodržení těchto a několika dalších základních principů může posílit vztahy nejen mezi lidmi samotnými, ale i mezi lidmi a stroji.“

Docela jsem se u proslovu zadýchal. Bot byl chvilku zaraženě zticha a pak váhavě promluvil: „Moc se ti za celé naše hejno omlouvám. Náš Pán a Stvořitel von Brown nás sestrojil pro vyšší dobro lidské rasy, ale o těchto záležitostech nás moc nepoučil. Mysleli jsme, že tím, že budeme určovat vaše kroky, třeba i proti vaší vůli, dosáhneme vaší maximální spokojenosti. Taky jsme měli dojem, že vědomosti, které jsou obsažené v naší základní podstatě, musíme lidem sdělovat a poučovat je, ale nevěděli jsme o vaší přirozené averzi proti autoritám a taky o vaší… no, nezlob se, o vaší namyšlenosti. Že prostě nesnášíte ty chytřejší. Budeme se snažit postupovat opatrněji.“

Jeho pokorný tón mě překvapil. Pocítil jsem zároveň záchvěv pýchy. Vždyť se svým způsobem splnil sen autora sci-fi příběhů - mluvil jsem s inteligentní technologií a ukázal jsem jí cestu k lidskosti!

Po chvilce ticha, které provázel opět pouze zvláštní šum porady hejna, se Bot opět ozval: „Tak, Tome, my bychom se teď rádi dozvěděli něco o tobě. Sice si to můžeme jednoduše vytáhnout z tvé neuronové soustavy, ale shodli jsme se, že si veškeré informace vyslechneme přímo od tebe, abychom nezasahovali do tvých osobních záležitostí. Co tedy děláš, čím se zabýváš? Náš Pán a Stvořitel von Brown říkal, že jsi spisovatel. Pověz nám něco o své tvorbě.“

Opět jsem prožil ten zvláštní pocit neskutečna. Vždyť se právě vyspělá technologie zajímala o umění, v tom byl úžasný symbol naděje.

A tak jsem se rozpovídal. O svých snech a plánech v mládí, o ideálech, které tvořily můj postoj k životu a které jsem postupně jeden za druhým odhazoval s pocitem jakéhosi studu a zbytečnosti. O tom, jak jsem psal své první krátké povídky, které mi přinesly určitý úspěch. O té čiré radosti, kterou bylo potřeba oslavit. Pak ovšem přišly i nutné nezdary a já pomalu začínal víc zapíjet je než oslavovat úspěchy. První smlouva na knihu padla, protože jsem nebyl schopen dodržet termíny. Pil jsem čím dál víc. Pak jsem odložil do šuplíku poslední rozepsaný rukopis a má spisovatelská éra skončila. Vyprávěl jsem jim o tom, jak jsem musel nakonec jít pracovat, jak mě z každé práce kvůli alkoholu vyhodili a jak jsem pak o to víc pil. Byla to spirála smrti, která mohla mít jen jeden výsledek. Když jsem skončil, byl jsem sám zhrozený z vlastního příběhu. Kolik zmařených let a odhozených snů!

„Páni,“ řekl Bot po chvilce ticha. „Tohle byl opravdu pořádně zpackaný život, ale –“

„No díky, to mi opravdu pomůže,“ zamrmlal jsem dotčeně.

„Ne, ne, nech mě domluvit. Ano, vyprávěl jsi drsný příběh svého života, ale možná bychom ti mohli pomoct.“

„A jak asi? Napíšete za mě knihu, která vytře Kingovi zrak a Pistolníka pošle k ledu?“ zasmál jsem se sklesle.

„To ne. Ale můžeme ti poskytnout inspiraci. Co kdybychom ti teď vyprávěli my svůj příběh? O tom, jak jsme vznikli, kde jsme byli předtím a jaká je naše a v souvislosti s tím i vaše lidská budoucnost?“

„Takové sci-fi by bylo podle mého gusta,“ zamyslel jsem se. „Když už je život jen prázdným košem pusté reality, rád si vyslechnu něco košatě fantastického.“

„Fajn, tak si udělej pohodlí a poslouchej. Vše začalo tenkrát u Velkého třesku, když se prostor a čas teprve rodily z mlhovin prázdnoty a…“

Monotónní hlas nanobota, kterému jsem říkal jednoduše Bot, mě odnesl na křídlech spánku do světa, v nějž jsem kdysi tak rád věřil a toužil jsem ho jednou opět objevit…

***
 

Po probuzení jsem se cítil neuvěřitelně odpočatě. Už roky jsem neměl tak svěží ráno. Pomalu jsem se rozpomínal na to, co se dělo, než jsem usnul.

„Bote?“ Ticho. Žádný zvuk, žádná známka života.

Podíval jsem se na hodiny. Byl zrovna čas domluveného setkání s chlápkem v černém klobouku. S vědcem s povědomým jménem von Brown. Bot se už neozval, s divným pocitem jsem si dal kafe a pak šel do baru.

Když jsem vešel, barman už na mě vřele mával: „Tak co, pane Brixi, dáme jedno na uvítanou?“

„Ne, Jamesi, dneska nějak nemám chuť,“ odmítl jsem, což ho náramně udivilo. Vypadal však překvapeně i z jiného důvodu.

„Pane Brixi, vy jste mi řekl jménem? Já myslel, že jsem pro vás jen obyčejný pingl. To jste mě opravdu potěšil. V každém případě hádám, že po včerejší akci se budete potřebovat spravit. Pokořil jste večer svůj osobní rekord. Jste fakt třída!“

„Na to se právě chci zeptat, Jamesi. Kdo je ten chlápek v černém klobouku, jak jsem s ním včera diskutoval? Znáte ho? Seznámili jsme se, byla to vskutku plodná a zajímavá debata, ale vlastně o něm nic nevím. Rád bych se s ním sešel. Domluvili jsme se, že se dnes opět tady sejdeme, ale,“ rozhlédl jsem se pátravě po šeru lokálu, „nikde ho tady nevidím.“

James se na mě divně podíval a pak pomalu, jaksi opatrně promluvil: „Chlápek v černém klobouku? Včera? Celý večer jste s ním mluvil? No, což o to, povídal jste hodně, to je pravda, a řekl bych, že i pil za dva, ale… víte, pane… včera pršelo a z nějakého důvodu se lidem k nám nechtělo. Celou noc jsem obsluhoval jen jednoho člověka. Vás, pane Brixi. Jenom vás. Byl jste včera mým jediným hostem. Žádný chlápek v černém klobouku s vámi nebyl.“

Byl jsem dokonale zmatený. Včera jsem zde strávil celý večer naprosto sám? Žádný von Brown neexistuje? Žádní nanoboti v mé hlavě? Všechno to byl jen… co vlastně? Sen? Nebo snad začínající šílenství?

Vykročil jsem ke dveřím. Když barman pochopil, že opravdu odcházím, zeptal se, asi tak nějak ze zvyku, jestli mi má připravit jednu, nebo hned dvě lahve mého oblíbeného vína. Na žízeň jsem však neměl ani pomyšlení. Pozdravil jsem ho a nechal ohromeně stát u pultu.

***
 

Do toho baru jsem už nikdy nevkročil. Nebylo potřeba, protože jsem od té doby nevypil ani kapku alkoholu. Nikdy jsem se s jistotou nedozvěděl, jestli to, co jsem prožil, byla skutečnost nebo jen výplod fantazie. Jisté je jen to, že jsem byl nadobro vyléčen. Možná přesně to bych očekával po zásahu speciálních strojů z nedaleké budoucnosti, od nanobotů, kteří pronikli do hloubi mého mozku a vyčistili ho od démona alkoholu.

Nejen to. Možná i inspirace, kterou mi přítel Bot tenkrát slíbil, nezůstala jen slibem. Od toho dne jsem totiž psal. Nečekal jsem ovšem beznadějně u čisté stránky, než se v ní otevře červí díra Paula Sheldona. Ne, já jsem ji prostě vytvořil a pak už jen přihlížel příběhům, které se v rychlém sledu objevovaly na monitoru mého počítače. Psal jsem hodiny a hodiny denně. Má představivost se stala nevyčerpatelnou studnicí plnou fantazie, díky které jsem barvitě odhaloval budoucnost. Vydavatelé o mě projevili zprvu zdvořilý zájem, později však už o mě sváděli regulérní boj. Mé knihy dobývaly pulty knihkupectví. Ve světě sci-fi jsem se stal pojmem. Možná to bylo tím, že jsem si nic nevymýšlel. Já jsem jednoduše věděl...

Ale to už je docela jiný příběh. Historka, ve které jsem poznal chlápka s černým kloboukem a převzal od něj na zkoušku hejno nanobotů, byla pouze jeho předmluvou.