Hledat

Kontakt

Zde mě můžete kontaktovat

Přihlášení

Manon ze světa za zdí

17-29.6.2022

Manon se účastní soutěže Prvotiny 2022 jako jedna ze dvou povídek (celkem 20 stran textu). Uzávěrka soutěže byla 31.8.2022 a do ukončení soutěže zde najdete pouze krátkou ukázku.
Držte mi palce, věřím, že se bude líbit porotě a následně i vám... 😉


 ♦♦♦

.Za vše může můj lékař. Naléhal, že musím chodit na procházky. Prý prospějí mému zdraví. To určitě. První týdny jsem se vracel domů jako zpráskaný pes. U vchodových dveří jsem blahořečil vynálezce výtahu a přísahal, že to bylo poslední nesmyslné bloumání lesem. Nazítří jsem ale stejně vyrazil. Nejdřív se zlostí – však já mu ukážu, jak mě ty procházky ničí! Jak ale plynula doba a já se začínal cítit lépe, procházky byly čím dál příjemnější. Jelikož mě časem přestalo bavit soustřeďovat se na bolavá záda a nohy, rozhlížel jsem se po okolí a poznenáhlu začal vnímat a opravdu vidět kypící život lesa. A poprvé mě napadlo si pořádně prohlédl i tu zeď.

Mé kroky vedly pořád stejnou trasou – nejdřív kolem říčky hluboko do lesa a pak kolem u zdi směrem k asi dva kilometry vzdálené silnici. To byl nejtěžší úsek ne právě nejschůdnějším terénem. Stačilo ho však překonat a dostat se na silnici, po cyklistickém chodníku jsem pak už relativně pohodlně dorazil domů.

Vždycky jsem se na chviličku zastavil a přemýšlel, co je za tou rozpadající se zdí. Nebylo přes ni nic vidět a nedala se nijak překonat. Na jedné straně končila ve skaliskách nad řekou. Její druhý konec vrůstal do neprostupného křoví, za kterým začínal ten nejhustější les jaký kdo viděl. Těch mých několik nemotorných pokusů přelézt zeď skončilo svalovkou a potrhanými kalhotami.

***

 

Pak přišlo období letních bouřek a já na několik dnů s procházkami skončil. K mému překvapení mi denní výšlapy začaly chybět. Jen co slunce vylezlo zpod černých mraků a obloha dávala tušit, že ten den už konečně pršet nebude, vyrazil jsem opět. U pomyslného odpočívadla vedle zdi mě čekalo překvapení. Byla v ní díra, bouřka a čas ji konečně nahlodaly.

Otvorem pronikalo jasné denní světlo, i když se původně zdálo, že prostor za ní je spíš temným a neprostupným lesem. Nahlédl jsem do škvíry a spatřil chodník klikatící se loukou a hájem bříz. Po chvilce váhání se mi nakonec přece jen povedlo potlačit neurčitý strach z neznámého nebezpečí. Protáhnout se trhlinu mi chvíli trvalo a já odhodlaně vykročil mezi stromy.

Nebyla to obyčejná louka. Po chvíli mi došlo, že procházím pradávným hřbitovem. Staré mohyly už příroda dávno schovala pod svůj milosrdný háv. Zjevně sem už roky nechodil nikdo, kdo by vzpomínal a pečoval o hroby zemřelých. Chodník mě po několika desítkách metrů dovedl k léta nepoužívané kované bráně. Po větším úsilí se mi povedlo její křídla se skřípěním odsunout natolik, abych se protáhl. Pohled, který se mi naskytl, mně vyrazil dech...

 ♦♦♦

Komentáře

Napište číslo 100 slovem

Zatím nebyly vložený žádné příspěvky


Nepřihlášený