Hledat

Kontakt

Zde mě můžete kontaktovat

Přihlášení

Manon ze světa za zdí

17-29.6.2022

Manon se účastní soutěže Prvotiny 2022 jako jedna ze tří povídek (povoleno je 20 stran textu). Uzávěrka soutěže je 31.8.2022 a do ukončení soutěže zde najdete pouze krátkou ukázku.
Držte mi palce, věřím, že se bude líbit porotě a následně i vám... 😉


 ♦♦♦

Za vše může můj lékař. Naléhal, že musím chodit na procházky. Prý to prospěje mému zdraví. To určitě. První týdny jsem chodil domů jako zpráskaný pes. Dovlekl jsem se ke vchodovým dveřím, blahořečil vynálezce výtahu a přísahal, že to bylo poslední nesmyslné chození lesem. Nazítří jsem ale stejně vyrazil. Nejdřív se zlostí - však já mu ukážu, jak mě ty procházky ničí! Jak ale plynula doba a já se začínal cítit lépe, chodil jsem s čím dál větší chutí. Jelikož jsem se pomalu přestal soustřeďovat na bolavá záda a nohy, rozhlížel jsem se po okolí a poznenáhlu začal vnímat a opravdu vidět kypící život lesa. A poprvé jsem si pořádně prohlédl i tu zeď.

Chodil jsem pořád stejnou trasou, nejdřív kolem říčky hluboko do lesa a pak jsem u zdi zabočil směrem k asi dva kilometry vzdálené silnici. To byl nejtěžší úsek ne právě nejschůdnějším terénem, za který jsem se zpočátku pořádně proklínal. Když jsem ho ale překonal a dostal se na silnici, po cyklistickém chodníku jsem pak už relativně pohodlně dorazil domů.

Vždycky jsem se na chviličku zastavil a přemýšlel, co je za tou rozpadající se zdí. Nebylo přes ni nic vidět a nedala se nijak překonat. Na jedné straně končila ve skaliskách na řekou. Její druhý konec vrůstal do hustého křoví, za kterým začínal ten nejhustější les, jaký jsem kdy viděl. Podnikl jsem několik nemotorných pokusů přelézt ji, skončily však svalovkou a potrhanými kalhotami.

Pak přišlo období letních bouřek a já na několik dnů s procházkami skončil. Byl jsem překvapený, jak mi ty denní výšlapy začaly chybět. Jen co Slunce vylezlo zpod černých mraků a vypadalo, že ten den už konečně pršet nebude, vyrazil jsem opět. Když jsem dorazil do pomyslného odpočívadla u zdi, čekalo mě překvapení. Byla v ní díra, bouřka a čas ji konečně nahlodaly.

Otvorem pronikalo jasné denní světlo, i když se původně zdálo, že prostor za ní je spíš temným a neprostupným lesem. Nahlédl jsem do škvíry a zahlédl chodník klikatící se loukou a hájem bříz. Chvilku jsem váhal. Nakonec jsem přece jen potlačil neurčitý strach z neznámého nebezpečí, prolezl trhlinou a vykročil mezi stromy...

(prozatím se pracuje na korektuře, za chviličku to bude... 😉)

 ♦♦♦

Komentáře

Napište číslo 100 slovem

Zatím nebyly vložený žádné příspěvky


Nepřihlášený