Hledat

Kontakt

Zde mě můžete kontaktovat

Přihlášení

Dvě tváře zla

20-22.4.2022

Pan Angelo DeVille, zářivý anděl a nelítostný démon v jednom těle patrně není nic originálního. Přesto mě ten příběh, který mě napadl u jedné procházky, naprosto fascinoval. Z ničeho nic se ta scéna objevila v mé mysli a nešlo jí vzdorovat. Námět jsem si nahrál už do diktafonu, trvalo však čtyři další roky, než jsem se po nadšení z povídky Obraz do něj pustil.
Povídka zatím nesměruje do žádné soutěže, takže na stránkách zatím může být. Určitě by mě zajímaly kritické reakce čtenářů, takže v komentářích mě nešetřete... 😉


♦♦♦

Ta tvář v sobě měla něco démonického. Nahoře byla rámovaná štětinami vlasů, které čněly všemi směry jako křoví kolem močálu, a vespod strništěm, lemujícím propast neuvěřitelně krutých rtů. Po stranách v roli křídel bran do podsvětí mysli visely dva slizké, úzké kornouty uší. Nad linkou úst se krčil nos, který zjevně rád cítil pach strachu a bolesti. V tom prožitku mu nepochybně úspěšně a se zvráceným potěšením asistovaly dvě hlubiny bezcitných černých očí. Ať už se pod nimi a svraštělým žlutým čelem, rozrytým kaňony hlubokých vrásek, tajilo cokoli, nevěštilo to ani kapku soucitu a smilovaní. Z celkového zjevu sálalo zlo, proradnost a žízeň po krvi.

Oči samolibě pozorovaly svůj odraz v zrcadle. S výšlehy nenávisti ohmatávaly obličej a naslouchaly tomu, co se dělo pod povrchem. Slyšely výkřiky bolesti, tak krásné, když se ve své agonii dotýkaly srdce! Slyšely harmonii pláče, byl barvitější a měl v sobě víc emocí než jakákoli symfonie vytvořená géniem. Něha té bolesti byla nádherná, nikdy neexistovalo nic skvostnějšího než nářek naprosto pokořené bytosti vydané na milost a nemilost svého kata.

Vtom oči zpozorněly. Do šumu zpěněné krve proudícího tepnami se vmísily cizí zvuky. Bylo na čase úkryt své touhy a ztlumit své vášně.

„Pane de Ville, pane de Ville, slyšíte mě? Proberte se!“

Obraz v zrcadle se začal měnit. Opar, který obličeji propůjčoval groteskní kontury hrůzy, se pomalu rozplýval. Muž se zmateně snažil překonat jeho bariéru a pochopit, co je za ní. Netušil, kdo je a ani kde je. Naslouchal tomu lahodnému hlasu. Vznášel se všude kolem něj a on toužil ho následovat. Šedá opona na chvilku opět potemněla a kdesi hluboko v mozku mu zazněl dlouhý, hrůzyplný výkřik.

„Pane de Ville, slyšíte mě?“

Sluneční světlo konečně zvítězilo, opar byl pryč a muž se omámeně rozhlédl po místnosti. Byl v nemocničním pokoji. Cítil výpary dezinfekce a ještě nějakou další, sladce mámivou vůni. Padl na něj stín, nad ním rozeznal nádhernou mladou ženu v bílém oblečení. Pochopitelně sestřička, i když anděl by byl přiléhavějším označením. Usmívala se na něj, oči lesklé dojetím.

„Pane de Ville, jsem ráda, že jste se probral, opravdu moc ráda.“

„De Ville? Kdo to je? Kde to jsem? Co se stalo?“

„No přece vy jste pan de Ville, pan Angelo de Ville, nejvýznamnější starosta v dějinách Hell's Gate, miláček jeho obyvatel, ochránce chudých a přísný, ale spravedlivý soudce bohatých. Laskavý přítel všech lidí dobré vůle. První policejní prezident, který našemu městu dal pocit bezpečí, i když, pravda... ten... vrah...“ Zbledla a oči jí málem opět zalily slzy. Pak se vzchopila.

„Ale jistě i toho nakonec dostanete. Jste přece naším sluníčkem a dobrodincem, naší nadějí a spásou. Ve městě není nikdo, kdo by vás nemiloval. Jsme rádi, že jste pořád mezi námi. Měl jste menší mozkovou příhodu, ale nemocnice, kterou jste tak báječně zmodernizoval, se vám odvděčila tou nejlepší možnou péčí. Budete opět v pořádku.“

De Ville se chabě usmál a obrátil svůj pohled zpět do zrcadla. Už se mu pomalu vracela paměť. V odrazu viděl postaršího pána, kterému z očí čišela kromě únavy po prodělaných zdravotních problémech hlavně dobrota a láska. Krátké vlasy znaveně ležely nad poněkud vzdáleným bledým čelem, zpod kterého však hleděly bystré a upřímné oči. Ústa s náznakem úsměvu rámovalo jemné strniště dodávající mu noblesu. Tvář prozrazovala nedávné útrapy, ale zároveň odhalovala člověka nezlomného charakteru a pevných postojů. Byla v ní vepsaná moudrost věku a přívětivá krása lidskosti. Pár posledních detailů zapadlo na své místo. Ano, byl to on, Angelo de Ville. Kdesi hluboko v mozku cítil bolest, která rychle odeznívala.

„Děkuji vám, slečno... Jak se jmenujete?“

„Lana. Lana Carterová.“

„Děkuji vám, slečno Carterová. Už je mi lépe. Moc si nevzpomínám na to, co se se mnou dělo, jen že jsem byl v pracovně a pak... Ano, spadl jsem na zem a jakoby zpovzdálí slyšel křik. Zbyly jen stíny a tma. A pak jsem spatřil anděla,“ usmál se na ni. „Spatřil jsem vás a všechno bylo hned lepší. Hlavně vám ovšem děkuji za vaše milá slova. Zahrnula jste mě chválou, kterou si naprosto nezasloužím. Už jen co jste říkala o tom... vrahovi. Víte, děláme, co se dá, jenže… myslím, že jsme už několikrát byli hodně blízko, ale faktem je, že přes veškerou snahu nám pořád uniká. Viděl jsem, že jste se u slov o něm zarazila. Byl obětí... někdo z vašich blízkých?“

Její oči se opět zaleskly slzami. Vyplavily všechnu tu hrůzu sedmi nekonečných dnů, kdy se ze školy nevrátila její mladší sestra. Matka po telefonátu s učitelkou, která jí sdělila, že dcera odešla ze školy už před hodinou a nechtěla čekat na odvoz, vyběhla jako šílená do večerní temnoty. Našli ji až druhý den večer. Když ji konečně byli schopni identifikovat, stala se oficiálně dvacátou třetí obětí Pekelného rozparovače, jak jej s morbidní chutí tituloval bulvár. Její sestru, tedy alespoň některé části, našli teprve po týdnu. Oběť číslo dvacet čtyři, jak zněla strohá policejní zpráva. Lanu ta neuvěřitelná bolest zasáhla jako rozparovačův nůž.

„Promiňte, já…,“ rozplakala se.

De Ville ji laskavě chytnul za ruku. Měla sametovou kůži na zápěstí, cítil pod ní rychle bijící srdce a jemné proudění krve. Chvěla se pláčem, ale ruku nechala v jeho hřejivých dlaních.

„Vy mi promiňte, neměl jsem se takhle neomaleně vyptávat, je to pro vás smutné období.“

Lana zakroutila hlavou na znamení nesouhlasu.

„Nic se nestalo, to spíš já jsem se neměla takhle rozbrečet. Je to hrozně neprofesionální. Chtěla jsem hlavně vyjádřit radost z toho, že jste v pořádku. Jenže nešlo si nevzpomenout na všechnu tu hrůzu posledních měsíců, jíž pouze vy stojíte v cestě. Nechtěla jsem, aby to vyznělo jako kritika. Vždyť ten… ta bestie... je prostě příliš prohnaná a už příliš dlouho terorizuje město.“

Laně ještě tekly slzy, ale už se trochu ovládala. Cítila se trapně a zmateně, protože se jí tělem začal rozlévat nový pocit. De Villeova dlaň na jejím zápěstí hřála a konejšila. Přes svou bolest si uvědomovala, že cítit jeho dotek, to by každou ženu ve městě velice těšilo a vzrušovalo. Zatočila se jí hlava při pomyšlení, jak bude kamarádkám vykládat, že ji, obyčejnou sestřičku v nemocnici, držel za ruku sám Angelo de Ville a s úctou s ní rozmlouval.

De Ville ji pozoroval se smutným zamyšlením. Měl rád své město a jeho obyvatele, tak statečné za každých okolností. Je ve svém úřadu už dlouho a pořád se mu nedaří držet tyto skvělé lidi z dosahu zla! Cítil neuvěřitelný smutek. Byl rád, že se ta hezká sestřička už pomalu zklidňuje. Moc toho vytrpěla, bylo mu upřímně líto její bolesti. Kdyby jí jen dokázal pomoct, kdyby dokázal pomoct svému městu ze spárů toho… Vzdechl si. Dál ji držel za ruku a cítil, jak se chvění jejího těla zpomaluje. Už dýchala docela klidně.

Jemu se však za očima opět začal roztahovat ten temný mrak. Pokoušel se mu vzdorovat. Věděl, že je to stejný problém, který ho trápí už mnoho měsíců. Často se mu, hlavně po vypětí pracovního dne stávalo, že se probudil v křesle za svým pracovním stolem a chvíli netušil, kde je. Nejednou zjistil, že už přešlo několik hodin od chvíle, kdy do pracovny vstoupil a usedl. Prostě přišel a usnul. Problém je v tom, že mnohdy procitl špinavý a bolelo ho celé tělo, jako by prošel nějakou velkou fyzickou zátěží.

Jednou objevil na své košili velkou skvrnu, která mohla být od krve. Ale kde by se tam vzala? Dělalo mu to starosti. Možná je dnešní mozková příhoda jakýmsi vyvrcholením toho problému, upozorněním, že by měl o sebe začít víc pečovat. Jenže měl tolik povinností! Sloužit městu byl jeho životní cíl, snad mu bude dopřáno ho naplnit.

Začala ho opět zmáhat únava a bolest ve spáncích. Ještě jeden marný pokus odehnat tu temnotu a pak na vteřinu zavřel oči.

Lana si v tu chvíli uvědomila, že to, co cítí, není pouhé příjemné šimrání, které provází touhu a podněcuje ho přítomnost slavného a navíc blízkého člověka. Neboť de Ville je přece blízký všem obyvatelům města. Najednou jí proletěl studený závan děsu. Nebylo to vzpomínkou na sestru a matku, ani na strachem zahalený život posledních týdnů. Toto bylo daleko bližší a konkrétnější. Bylo to tady a teď.

Chloupky na rukou se jí zježily hrůzou. Dlaň, která ji dosud laskavě držela, jí najednou připadala jako drsná rohovina pařátu dosud nepoznané nestvůry. Byl to jenom pocit, protože na posteli dál ležel nemocný starší muž s unaveným smutkem na rtech. Měl zavřené oči a slabě dýchal. Jenže když se Lana chtěla vyprostit, pocit strachu zesílil, protože se dlaň, která ji držela, sevřela a muž v tu chvíli otevřel oči.

To, co v nich viděla, se jí vůbec nelíbilo. Laskavost zmizela, byla v nich pouhá prázdnota. Ty oči byly jako studny klesající do jiného světa. Projela jí hrůza, jakou nikdy v životě nezažila. Vytrhla ruku z pařátu, couvla a vrazila zády do zdi. Ustupovala podél ní až do rohu místnosti, ze které se najednou stala kobka, v níž uvízla. Na sobě cítila pořád ten mrtvý pohled. Nechápala, co se to děje. Ústa, ta samá laskavá ústa Angela de Ville téměř normálně promluvila, i když se jim do hlasu vloudil podivný skřípavý zvuk:

„Co se děje, slečno Lano? Tváříte se, jako byste spatřila ducha.“

„Promiňte, pane de Ville, moc se omlouvám, nevím, co se stalo… asi na mě dolehla všechna ta hrůza posledních týdnů,“ snažila se získat rovnováhu a pochopit vlastní pocity. I když vše v pokoji bylo na pohled naprosto normální, ona intuitivně věděla, že nic není v pořádku. Odtrhla pohled od těch šílených rozevřených hlubin očí pana Angela de Ville a rozběhla se jako o život ke dveřím hledajíc v nich vysvobození.

Angelo De Ville chvilku ležel bez hnutí a mysl mu přehrávala Lanin rychlý úprk. Křivky boků opisovaly svou odvěkou dráhu a celé tělo se jim podřizovalo v rytmu ladného pohybu ženy. Přemýšlel nad jejím rychlým dechem, rozbouřenou řekou krve pod kůží a tepem, který ji hnal okružní jízdou jemným strojem těla. Prozkoumat ten stroj, rozebrat ho na součástky, hrát si s ním a ochutnat jeho sladkost, to by teď chtěl ze všeho nejvíc. Jeho oči se zúžily do dvou nelítostných linek dravce a ústa vykreslila neuvěřitelně krutý, hladový úsměv.

Už věděl, kdo bude jeho příští obětí...

♦♦♦

 

   Podobné texty

Komentáře

Napište číslo 100 slovem

Zatím nebyly vložený žádné příspěvky


Nepřihlášený