Hledat

Kontakt

Zde mě můžete kontaktovat

Přihlášení

Dálnice času

2-3.7.2022

Povídku jsem napsal do soutěže Sardenské legendy 2022 jako první ze dvou možných, druhou povídku s názvem Bombarďák naleznete zde. Oslovilo mě velice neotřelé téma soutěže „Moje létající auto chcíplo!". Mé srdce sci-fi fandy zaplesalo. V první prosincový den mi přišla zpráva, že povídka se umístila na parádním 12. místě! Dnes si ji už můžete přečíst celou a pokud jezdíte, tak dávejte pozor, ať vám to neulétne... 😊

A zde tabulka umístění obou povídek v soutěži (po kliknutí se zvětší)... 🤗


 ♦♦♦

Zpráva společnosti Přátelé pravé historie, Praha 15. července 2022:

S obrovským údivem a nadšením vás v našem věstníku musíme informovat o nálezu olověné časové schránky v pilíři Karlova mostu v Praze. Při pravidelných kontrolách stavu pilířů byla šťastnou shodou okolností objevena na nezvyklém místě ve zdivu zhruba jen dva metry nad tisíciletou vodou. Prozatím nejsou známy podrobnosti, o průběhu průzkumu vás budeme informovat. Dalším oznámením, kterým bychom chtěli…

***
 

Toto je má podrobná zpráva pro budoucnost. Pokud ji někdy v její technologicky vyspělejší verzi naleznete, přečtěte si ji a pokuste se mě zachránit!

Uváznul jsem zde, protože mé auto, ten proklatý kabriolet chcípl a nechal mě na holičkách. Níže popisuji celou historii, jak k tomu došlo a návod, jak to celé napravit.

To, že den, který naprosto změnil můj život, bude mít zřejmě jiný průběh než obvykle, jsem pochopil několik minut po tom, co jsem se v pondělí ráno rozjel. S autem jsem byl za těch několik dnů nadmíru spokojený. Spotřebu mělo opravdu nízkou a co se týče údržby, nevyžadovalo téměř žádnou. Prodavač v bazaru s velkým kovbojským kloboukem tvrdil, že to je kvalitní vůz, pane, japonský, stačí jen natankovat a užívat si jízdu.

Pravdou však je, že jediné, co jakž takž naznačovalo japonský původ, byl podivný klikyhák na chromovaném chladiči. K autu nebyly žádné papíry prozrazující víc. To mi však nevadilo. Koupil jsem ho jako veterána na doma. Nevadilo mi, že bych s ním nesměl vyjet na státní silnici. Byl to pro mě prostě zajímavý vůz, ve kterém jsem se hodlal prohánět po silničkách svého ranče.

Nebudu lhát, rozhodla i cena, bylo to nejlevnější auto v bazaru. Ale přitom jedinečné. Jednak proto, že vůbec nebylo jasné, co je to za značku. Jako by automobil odnikud. Pak to vybavení. Byl to kabriolet se skládací střechou a palubní deskou v minimalistickém provedení. Kromě základních budíků s informacemi o rychlosti, teplotě, tlaku oleje a nádrži tam byly další tři s klikyháky místo nápisu a s neznámými funkcemi. Vedle tří klasických pedálů trčel ještě jeden a u ruční brzdy svítil malý přepínač. Všechny klasické součásti ovládání reagovaly podle očekávání. O těch ostatních jsem netušil nic.

Další věc, nad kterou jsem se už pozastavil víc, byl pohled do zpětných zrcátek. Nebylo v nich totiž vůbec nic. Žádný odraz. Přitom to byla normální zrcátka z obyčejného materiálu. Kouknul jsem se do jednoho, nebyl jsem tam. Zrcátko mě vůbec nevzalo na vědomí! To už jsem chápal, že to auto je fakt divné. Prodavač se jen usmál s tím, že zrcátka potřebují trochu přeleštit.

Motor při jízdě vydával takový ten spokojený bublavý zvuk, který naznačoval, že za lok ostrého pití dojede klidně až na kraj světa, několikrát. Jízda bez střechy byla velice příjemná, na takové to popojíždění po ranči víc než dostačující. Ano, auto mi dělalo radost. Ale měl jsem z něj husí kůži. Něco s ním nebylo v pořádku.

***
 

Ráno jsem si chtěl vyjet k západním ohradám a natřít ocelová lana lávky přes řeku. Než jsem nastoupil, zkontroloval jsem stav nádrže. Nebyla to žádná sláva, ale na těch pár kilometrů to mělo stačit. Mohl jsem sice dotankovat, ale po ránu se mi do toho nechtělo pouštět.

Tak jsem sedl, otočil klíčem startéru, motor zabublal a jelo se. Bylo krásné ráno, obláčky líně pluly, slunce si dělalo ranní inventuru paprsků, kterými se hodlalo dnes strefovat do všeho, co se hne, a stromy kolem cesty mě míjely svým loudavým krokem.

Po dvou kilometrech najednou auto zničehonic zastavilo. Na kontrolce stavu pohonných hmot svítila nula. To mě překvapilo, protože jsem se na ni díval chvíli předtím. No nic, uznal jsem porážku, prostě teď vystoupím a vrátím se pro kanystr. Tomu se říká, že se líný strhal. Mohl jsem natankovat, dokud jsem byl v garáži, ale já ne. A teď budu v horku šlapat několik kilometrů!

Vzal jsem za kliku, jenže pak jsem ruku polekaně stáhl zpět. Staly se totiž v rychlém sledu tři věci. Páčka na zajištění dveří se zacvakla a zároveň se zatáhla střecha. Chtěl jsem dveře odjistit a vystoupit, ale nešlo to. Byl jsem uvězněný ve vlastním autě!

Nejhorší ale bylo to, co nastalo pak. Byť nádrž zela beznadějnou prázdnotou, motor opět naskočil. Sám od sebe. A jeho zvuk vůbec nepřipomínal to původní pohodové bublání. Byl to zvuk proudových motorů, jak je můžete slyšet na letišti. Zatím jen takový jemný a vzdálený, ale zesiloval.

Tři budíky s klikyháky se probudily k životu. Kontrolky divoce blikaly, na displejích se střídaly znaky a pípáním oznamovaly hodnoty, které mi nic neříkaly. Projel jsem vše zrakem a naprosto nesmyslně zašeptal: „Předletová kontrola v cajku, připoutejte se, prosím,“ a ještě nesmyslněji jsem příkaz kapitána poslechl a zapnul si pás. Odevzdaně jsem se opřel a čekal, co se bude dít.

Motory zřejmě dosáhly maximálního tahu, auto už docela nepříjemně vibrovalo. Přepínač vedle ruční brzdy se rozblikal. Když jsem si ho zblízka prostudoval, viděl jsem, že je v poloze nula. Vypadalo to, že mě auto na přepínač upozorňuje schválně. Pokrčil jsem rameny a prostě ho přepnul.

Auto se rozhoupalo. Chvilku jsem se cítil jako na trampolíně. Když jsem se podíval z okna, bylo mi jasné proč. Vůz visel dobrého půl metru nad zemí!

„Tak jo,“ řekl jsem si, „asi opravdu poletíme.“

Zařadil jsem rychlost, chytl volant a přidal plyn. Motory zaburácely na plný tah, ale auto sebou jenom cukalo jako neklidný sportovní vůz na startu. Kouknul jsem se na ruční brzdu, byla z nějakého důvodu zatažená. Odbrzdil jsem a opět velice jemně přidal plyn.

***
 

Já nevím, jestli jste už někdy letěli ve stíhačce. Já tedy předtím ještě nikdy. Ale o to tady vlastně nejde, protože i kdybych už měl tu možnost, toto bylo něco opravdu jiného.

Když jsem přidal plyn, auto prudce vzlétlo a odstředivá síla mě vtlačila do sedadla. Takovou rychlost jsem nečekal. Kolem se míhal svět jako jedna souvislá rozmazaná šmouha. Polekaně jsem stáhl nohu z pedálu, auto pomalu dojíždělo, až se nakonec zastavilo. Opět rozvážně levitovalo půl metru nad zemí. Tak jsem se uvolnil a chvilku přemýšlel, co to má celé znamenat.

Když jsem si automaticky odepínal pás, můj pohled padl do zpětného zrcátka. Zalapal jsem po dechu. Viděl jsem v něm špičku pyramidy! A za ní další!

Zašmátral jsem po klice. Úplně jsem zapomněl, že mě předtím nepustila ven. Teď se však dveře otevřely samy. Zároveň se odsunula i střecha. Vystoupil jsem a rozhlédl se.

Byl jsem v Gíze. V Egyptě. Ten fakt nedával smysl. Auto se rozjelo, jízda trvala jen několik desítek vteřin, nanejvýš minutu a mezitím překonalo vzdálenost téměř tři tisíce kilometrů!

Jenže ještě něco nesouhlasilo. Zadíval jsem se pořádně a dostal najednou šílený strach.

Ano, kabriolet zaparkoval na pyramidovém poli v Gíze. Ta scenérie se snad vtiskla do mysli každého, kdo ji třeba jen jednou viděl na fotografii. Pohřebišti vévodily tři největší pyramidy – Chufuova, Rachefova a Menkaureova. Přesně ten pohled jsem teď viděl i já. Až na to, že tam ve slunečním světle bíle zářily pouze dvě nejstarší. Třetí, Menkaureova, byla v tuto chvíli rozestavěná, její stavba dosahovala sotva třetiny plánované výšky!

Byl jsem tři tisíce kilometrů od svého domova a navíc v době zhruba 2500 před naším letopočtem! Stál jsem tam a hleděl na stovky drobných postaviček, které budovaly stavbu pro věčnost, a opíral se přitom o kabriolet neznáme značky. Napadlo mě, že tam už chybí jen barman, kterému bych ledabyle řekl: „Dvojitou whisky, protřepat, nemíchat!“

Zatmělo se mi před očima a já tváří spadl do rozpáleného saharského písku.

***
 

Když jsem se probral, byla už noc. Vlezl jsem si do auta, to se okamžitě uzavřelo a nastartovalo. Když jsem chvilku přemýšlel, co udělat, napadlo mě to nejlogičtější řešení. Pojedu zhruba stejnou dobu opačným směrem a tak bych se mohl dostat do výchozího místa. Při vší šílenosti situace, ve které jsem byl, to mělo svou logiku. Ale moc to nefungovalo.

Když jsem po několika desítkách vteřin zastavil, ve zpětném zrcátku šlehaly plameny. Byla hluboká noc, netušil jsem, kde jsem se to octnul. Viděl jsem pouze hořící město a slyšel výkřiky lidí. Teprve ráno mi nad doutnajícími rozvalinami došlo, že jsem byl svědkem požáru Říma v červenci roku 64 našeho letopočtu!

Abych zbytečně dlouho nepsal, protože mi už pomalu dochází čas (to je paradox – cestovateli v čase dochází čas!), tímto způsobem jsem v následujících… dnech, měsících?… přeskakoval z období do období, ale své vlastní éře jsem se sotva kdy přiblížil. Surfoval jsem řekou dějin, plul proti proudu i takříkajíc s dobou, viděl, jak povodně věků smetaly říše i jak z pramínků počátků povstávaly nové. Na dálnici času jsem potkával známé i neznámé a občas nechtěně ovlivňoval dějiny (ano, da Vinci byl géniem své doby… a začal na tom pracovat těsně po mém odjezdu!). Bylo to zajímavé dobrodružství, ale na jeho pozadí byl celou dobu strach, jestli se vůbec dokážu vrátit domů. Vždyť mi sakra mají příští týden přijít konečně zapojit internet!

Měl jsem dostatek času na zkoumání kabrioletu, hlavně tedy jeho nadstandardní výbavy, ale jak zacílit přesun v čase přesně do výchozího bodu jsem nezjistil. Nakonec jsem musel pouze konstatovat, že ať už auto vyrobil kdokoli, způsob, jakým se rozhodl naprogramovat ho k cestám v čase, byl velice nešťastný. Byl to neskutečně diletantský styl náhodného generátoru nesmyslných výsledků. No a pokud jsou vaše cesty v čase losovány formou náhody, tak je v tom jen jediná jistota – že jednou nastane problém, který už nedokážete vyřešit. A to se mi stalo, když mě kabriolet konečně zavezl bezmála domů, ale v opravdu nevhodný den.

***
 

Nevím už, u kterého pokusu dostat se do správné doby přiletěl kabriolet se mnou na palubě jednoho bouřlivého dne konečně do Prahy. Člověk by od tak vyspělé a doslova nadčasové technologie očekával alespoň to, že se dokáže vyhnout běžným dopravním potížím. Ta naděje mě opustila brzy poté, co jsem ke svému údivu a radosti před sebou uviděl Karlův most. Konečně téměř doma! Jenže kombinace příliš vysoké rychlosti, bouřky a bičujícího deště způsobila, že když kabriolet na mostě naprosto nesmyslně dosedl koly na dlažbu, dostal smyk, nezvládl řízení a po chvilce boje se převrátil. Já z něj vypadl a kupodivu se mi nic nestalo. Už jsem se začal strachovat, jak auto dostanu zpátky na kola, když to okolnosti vyřešily za mě.

Jak jsem se později dozvěděl, byl zrovna 22. červenec roku 1432, den Velké povodně. Ve chvíli kdy se můj létající kabriolet převrátil a já z něj vypadl, most už úpěl pod tlakem naplaveného dřeva. A přesně v té chvíli, kdy auto bezmocně leželo na střeše, pilíř povolil a voda jej i s kabrioletem strhla s sebou do divokých vod Vltavy. Zahlédl jsem už jen jeho rozzářená přední světla a velký klikyhák na chladiči. Vzápětí ho pohltila zpěněná voda. Mé létající auto si jednoduše chcíplo a zanechalo mě v těchto ponurých časech!

A tak tu teď po několika měsících sedím v podkrovním bytě nedaleko Karlova mostu a píšu tuto zprávu pro příští časy. Po dlouhých týdnech úvah jsem si uvědomil, že mám jakousi malou šanci, jak se dostat zpátky do své doby. Když dokončím tuto zprávu, uzavřu ji do olověné schránky a vložím do rozbořeného pilíře Karlova mostu. Už jsem se nechal najmout jako dělník na opravu, takže budu mít příležitost schránku tam nějak zamaskovat.

Ke zprávě přikládám kromě podrobného popisu toho, co se mi stalo a vůbec celé té podivné historie, i informace, jak jsem k autu přišel. Doufám totiž, že ti, kdož zprávu najdou, zajistí kabriolet k vědeckému výzkumu a pokud odhalí jeho tajemství, můžou zde do roku 1432 pro mě přijít a zachránit mě. Upírám k tomu všechny své naděje. V Praze, 16. září 1432 sepsal vlastní rukou…

***
 

Zpráva společnosti Přátelé pravé historie, Praha 22. července 2022:

Již před týdnem jsme vás informovali o nálezu olověné časové schránky v pilíři Karlova mostu v Praze. Schránka byla otevřena a podrobena výzkumu. Nalézaly se v ní staré listiny z roku 1432, z roku Velké povodně, která mimo jiné velice poškodila Karlův most. Zpočátku byly listiny vysoce ceněné pro jejich historickou hodnotu. Bohužel po speciálním grafologickém a lingvistickém průzkumu je musíme prohlásit za velice zdařilý padělek. S největší pravděpodobností je za tím opět jistá „umělecká skupina“, která si velice ráda střílí z naší vědecké obce. O tom nejvíc vypovídá text listin, který popisuje primitivní sci-fi příběh o cestování v čase pomocí létajícího kabrioletu. Naše společnost se od tohoto nepovedeného pokusu o vtip distancuje a vyjadřuje politování nad tím, že pro určité, nebojíme se napsat extremistické skupiny, jsou naše dějiny vhodným hřištěm k rozehrávání jejich pochybných „uměleckých“ her. Podle našeho předního znalce dějin Prahy, pana…

***
 

Muž středních let seděl na lavičce v parku a četl noviny. Narazil na článek o olověné schránce v pilíři Karlova mostu a na závěr si prostudoval vyjádření Přátel pravé historie. Nevěřícně kroutil hlavou: „Kdo tohle mohl narafičit? Co z toho sakra ti lidi mají? No jo, ti takzvaní umělci! Takhle si střílet z historie, fakt trapná záležitost,“ mrmlal si pod nos. Pak se podíval na hodinky, rychle vstal a noviny hodil do koše. Spěchá, nemá čas tady číst hloupé články o ještě hloupějších lidech. Volal mu prodavač z autobazaru, že má v v nabídce několik zajímavých vozidel podle jeho výběru. Zvlášť to jedno by se mu prý líbilo. A cena je bezkonkurenční!

Vzal si taxi a za patnáct minut byl v na místě. Prodavač s velkým kovbojským kloboukem ho provedl kolem přírůstků a pak ho vzal dozadu, kde pod stříškou stál osamělý kabriolet: „Tenhle krasavec, pane, by byl přesně pro vás. Vidíte, jak na vás mrká? Ten vás přímo chce! Je to kvalitní vůz, pane, japonský, stačí jen natankovat a užívat si jízdu.“

 ♦♦♦

Komentáře

Napište číslo 100 slovem

Zatím nebyly vložený žádné příspěvky


Nepřihlášený