Hledat

Kontakt

Zde mě můžete kontaktovat

Přihlášení

Dálnice času

2-3.7.2022

Povídku jsem napsal do soutěže Sardenské legendy 2022. jako první ze dvou možných, druhou naleznete zde. Oslovilo mě velice neotřelé motto „Moje létající auto chcíplo!", mé srdce sci-fi fandy zaplesalo. Uzávěrka soutěže je 31.8.2022, do té doby zde pochopitelně najdete pouze krátkou ukázku. Držte mi palce a pokud jezdíte, tak ať vám to neulétne... 😊


 ♦♦♦

Zpráva společnosti Přátelé pravé historie, Praha 15. července 2022:

S obrovským údivem a nadšením vás v našem věstníku musíme informovat o nálezu olověné časové schránky v pilíři Karlova mostu v Praze. Při pravidelných kontrolách stavu pilířů byla šťastnou shodou okolností objevena olověná schránka umístěná na nezvyklém místě ve zdivu zhruba jen dva metry nad tisíciletou vodou. Prozatím nejsou známy podrobnosti, o průběhu průzkumu vás budeme informovat. Dalším oznámením, kterým bychom chtěli...

***

Toto je má podrobná zpráva pro budoucnost. Pokud ji někdy v její technologicky vyspělejší verzi naleznete, přečtěte si ji a pokuste se mě zachránit!

Uváznul jsem zde, protože mé auto, ten proklatý kabriolet chcípl a nechal mě na holičkách. Níže popisuji celou historii, jak k tomu došlo a návod, jak to celé napravit.

To, že den, který naprosto změnil můj život, bude mít zřejmě jiný průběh než obvykle, jsem pochopil několik minut po tom, co jsem se v pondělí ráno rozjel. S autem jsem byl za těch několik dnů nadmíru spokojený. Spotřebu mělo opravdu nízkou a co se týče údržby, nevyžadovalo téměř žádnou. Prodavač v bazaru s velkým kovbojským kloboukem tvrdil, že to je kvalitní vůz, pane, japonský, stačí jen natankovat a užívat si jízdu.

Pravdou však je, že jediné, co jakž takž naznačovalo japonský původ, byl podivný klikyhák na chromovaném chladiči. K autu nebyly žádné papíry prozrazující víc. To mi však nevadilo. Koupil jsem ho jako veterána na doma. Nevadilo mi, že bych s ním nesměl vyjet na státní silnici. Byl to pro mě prostě zajímavý vůz, ve kterém jsem se hodlal prohánět po silničkách na svém ranči.

Nebudu lhát, rozhodla i cena, bylo to nejlevnější auto v bazaru. Ale přitom jedinečné. Jednak proto, že vůbec nebylo jasné, co je to za značku. Jako by automobil odnikud. Pak to vybavení. Byl to kabriolet se skládací střechou a palubní deskou v minimalistickém provedení. Kromě základních budíků s informacemi o rychlosti, teplotě, tlaku oleje a nádrži tam byly další tři s klikyháky místo nápisu a s neznámými funkcemi. Vedle tří klasických pedálů trčel ještě jeden a u ruční brzdy svítil malý přepínač. Všechny klasické součásti ovládání reagovaly podle očekávání. O těch ostatních jsem netušil nic.

Další věc, nad kterou jsem se už pozastavil víc, byl pohled do zpětných zrcátek. Nebylo v nich totiž vůbec nic. Žádný odraz. Přitom to byla normální zrcátka z obyčejného materiálu. Kouknul jsem se do jednoho, nebyl jsem tam. Zrcátko mě vůbec nevzalo na vědomí! To už jsem chápal, že to auto je fakt divné. Prodavač se jen usmál s tím, že zrcátka potřebují trochu přeleštit.

Motor při jízdě vydával takový ten spokojený bublavý zvuk, který naznačoval, že za lok ostrého pití dojede klidně až na kraj světa, několikrát. Jízda bez střechy byla velice příjemná, na takové to popojíždění po ranči víc než dostačující. Ano, auto mi dělalo radost. Ale měl jsem z něj husí kůži. Něco s ním nebylo v pořádku.

 ♦♦♦

Komentáře

Je-li dnes středa, co bude zítra?

Zatím nebyly vložený žádné příspěvky


Nepřihlášený