Hledat

Kontakt

Zde mě můžete kontaktovat

Přihlášení

Bombarďák

3-13.8.2022

Povídku jsem napsal do soutěže Sardenské legendy 2022, jako druhou ze dvou možných, tu první naleznete zde. Oslovilo mě velice neotřelé motto „Moje létající auto chcíplo!", mé srdce sci-fi fandy zaplesalo. Uzávěrka soutěže byla 31.8.2022, do té doby zde pochopitelně najdete pouze krátkou ukázku. Zatím mi držte palce a pokud jste motoristé, tak ať vám to letí... 😊


 ♦♦♦

Občas se to prostě stane. Někteří tomu říkají zázrak, jiní zasvěceně debatují o kvantové provázanosti polí a další si prostě jen potáhnou z jointa a ledabyle pronesou: „Ty vole, hustý! Jdem na panáka?“

Já neřekl nic z toho, protože jsem jen tupě zíral a svědilo mě v podpaží. Napadlo mě poškrábat se, což jsem neprodleně udělal. Jenže tím se celá ta záležitost nevysvětlila. Jak by mohla, svědění je otázkou hygieny, ale když vám vzlétne váš otřískaný Bombarďák, může to znamenat jen dvě věci. Za prvé že vám totálně hráblo, nebo za druhé že to auto fakt lítá a vám z toho hrábne co nevidět.

Jak jistě chápete, musel jsem se k tomu postavit jako chlap. Nejistým krokem jsem se odploužil do domu a za chvilku se vrátil s další flaškou fernetu. Její kamarádka už byla naprosto bez sebe a prázdná oddechovala opodál.

Sedl jsem do proutěného křesla a nalil si. Přehodil jsem nohu přes nohu, jak jsem to viděl ve filmech s Lollobrigidou, zapálil si doutník, uchopil sklenku a nakřáplým hlasem drsně pronesl do večerního šera:

„Tak na zdraví, hombre!“

Bombarďák si tam jen tak volně visel ve vzduchu a neříkal nic. Pohupoval se ve večerním vánku tak metr nad zemí, pootevřené dveře vrzaly a z blatníku sem tam odpadl kousek bláta.

Já pil, on visel. Byl příjemný večer, tak co.

Tato seance ovšem nemohla trvat věčně. Jednak proto, že opět začal docházet fernet a také jsem v návaznosti na čím dál lehčí láhev chtěl jít spát. A když spím, Bombarďák musí být v garáži! To je prostě pravidlo. Konec. Tečka.

Jenže nastoupit po druhém půllitru fernetu do auta, které levituje metr nad zemí, vyžaduje opravdu grif. Zkoušel jsem to asi půlhodinu, aniž se mi povedlo pochopit, proč většinu času ležím na zemi. Fakt už jsem měl dost.

„Kurva kára! Sedni, hajzle!“ zařval jsem vztekle se vzpomínkou na sousedovic čokla. A co myslíte? Bombarďák sedl!

Poodstoupil jsem, abych ho dostal do obrazu. On vážně sedí. No to mě picni!

„C... co to jako děláš? Si děláš srandu, ne... nebo co?“

Nemluvil jsem na něj, byla to jen pouhá řečnická otázka. Jako když mluvíte na vrata nebo na včerejší nedojedený párek. Prostě jsem to plácl, aniž bych cokoli očekával. A ať už by cokoli, tak vůbec ne to, co přišlo...

 ♦♦♦

Komentáře

Je-li dnes středa, co bude zítra?

Zatím nebyly vložený žádné příspěvky


Nepřihlášený