18-22.7.2022
Tuto povídku jsem napsal jako v pořadí třetí (ze tří) povídek do soutěže Pište dějiny, kterou vypsal spolek studentů historie Filozofické fakulty - FFabula a časopis Obscura.
Téma, kterým je Nová společnost bylo inspirováno výročím sto let Mussoliniho pochodu na Řím a od založení Svazu sovětských socialistických republik, a taky vznikem nových státních zřízení v Řecku a Brazílii. Já jsem ovšem dějiny pojal způsobem, v jehož centru stojí skutečný kormidelník dějin... 😄
Koncem října proběhlo vyhlášení výsledků, ale povídka nezískala žádnou cenu. Dnes si ji už můžete přečíst celou... 😉
♦♦♦
„Nevím, jak k tomu došlo, ale jednou mě prostě probudilo krásné ráno na úsvitu historie a já jsem si uvědomil, že je potřeba něco podniknout. Nová doba hlasitě žádala neotřelé přístupy, a tak jsem se rozhodl, že svůj bezmezně vyvolený národ povedu pochodem ve svěžím duchu vstříc štěstí a prosperitě. Postávali jsme na startovací čáře dějin, tak nějak nesměle prvobytně pospolně a tato éra už byla podle mě docela nudná. Opravdu to chtělo změnu.“
Vypravěč se napil čisté pramenité vody z kohoutku, kterou mu nabídla laskavá ruka, a pokračoval: „Každá cesta, jak známo, začíná prvním krokem, a tak jsem vykročil. Ušel jsem však zhruba půl kilometru, když tu jsem zjistil, že mě nikdo nenásleduje. A to je vždycky problém, protože na cestě za štěstím se osamocený člověk může ztratit. A taky vyčerpat. Sbíral jsem sice kolem silnice maliny a zvedl dokonce i jednu polonedopitou petku piva, ale nebylo to prostě ono. Pokoušel jsem se ulovit taky něco k snědku, neboť mi vyhládlo. Jenže jediná kolemjdoucí srna si mě hrdě nevšímala, zajíc v houští nebezpečně stříhal ušima a vůbec celkově po mně neštěkl ani pes. Éru lovců a sběračů jsem hodlal definitivně přeskočit, protože se v praxi neosvědčila.
Vrátil jsem se tedy zpátky ke svému lidu a pokoušel se postávající hloučky stmelit do větších skupinek, které jsem plánoval později zorganizovat do davu. Miluji totiž davové scény. Jenže se mi moc nedařilo. Zvlášť kroužek mladých holek na okraji společnosti hlasitě protestoval proti šikaně a hledal nějakého pastýře, který by ho hlídal a ochraňoval. To mi vnuklo smělý plán. Co tak zůstat na místě, zařídit si nějakou pěstírnu psychedelické inspirace a vytřískat něco i z jiných aktivit? Holky horlivě přikyvovaly, a tak jsme nastartovali éru zemědělců a pastevců. Všichni byli spokojeni…“
Odmlčel se a chvíli neurčitě civěl do zdi, jako by na ní bylo pokračování příběhu. Nebylo tam, tak otočil list.
„Ano, všichni byli spokojeni. Až na mě. Řeknu vám, vláda je docela otročina. Zvlášť když nikdo neposlouchá. Každý se věnuje své sklizni, celé dny vyhuluje a stát přitom trpí finanční nedostatečností. Vladaření je pak neuvěřitelně demotivující. Začal jsem tedy některé své povinnosti přesouvat na čím dál ohnutější hřbety svých zástupců. Rozhodl jsem se jim navíc snižovat v rámci šetření platy, až jsem je nakonec definitivně zrušil. Mělo to blahodárný vliv na jejich charakter (který, jak známo, peníze kazí) a taky na mou státní pokladnu. Zástupcům jsem posléze začal v souladu s dobou říkat otroci. Nebyli sice moc výkonní, ale když jim skončila životnost a záruka, prostě jsem koupil nové. Byly to krásné časy. Dělaly se inspirující obraty a taky měnová reforma z mědi na železo proběhla hodně směle a s docela schopnou marží. Naše hvězda stoupala. Jo, otrokářská éra nás celkově dostala na výsluní civilizace.“
Oko mu zvlhlo dojetím, pak se ale zasmušil a smutně zakroutil hlavou: „Jenže popravdě i to mě časem přestalo brát. On nákup a prodej a s tím spojené provize, to vše je fajn. Jenže otroci jsou k uzoufání stejní. Nudní. A furt brečí. Kde byla všechna zábava, kterou jsem od života čekal? Napadlo mě, že bych mohl byznys přenechat jiným a začít vybírat spravedlivě tučné daně. Tak bych si mohl žít bezpracně na podstatně vyšší noze. A taky se tak stalo! Nechal jsem si stavět stylové hrady, pořádal jsem různé sleziny, bály, párty a celkově jsem si najednou konečně pořádně užíval života. Když se král chce bavit, musí to opravdu mít styl. Feudální éra měla jednoduše šmrnc.“
Zamyslel se, pravou ruku si strčil mezi knoflíky košile a hrdě zvedl bradu. Laskavá ruka mu nabídla další sklenku vody. Feudál se zjevně cítil dotčen: Kde jsou holby vína? – hřímal jeho pohled.
Nakonec znechuceně přijal a dál rozvíjel svou historii: „Pak mě ale nečekaně překvapil zvláštní lidový vynález – revoluce. Měl jsem zpočátku pocit, že je to pouze kratochvíle plebsu. Chléb a hry jej už dávno přestaly bavit, tak si vymyslel jinou zábavu. Jenže se ukázalo, že je to jinak. Neztratil jsem hlavu (na rozdíl od jiných potentátů) a vstoupil jsem do kurzu revolučních písní, abych ukázal dobrou vůli. Marseillaisu jsem si s vícehlasy nacvičil, když jsem odváděl své zástupce pod gilotinu, a musím říct, že měla parádní zvuk. Aby ne, když v jejím taktu padla monarchie! Když ale časem došlo na Internacionálu, pochopil jsem, že je zle a éru socializmu a následné beztřídní společnosti jsem sametově s holí v ruce rázně ukončil. Kormidlo dějin bylo přece potřeba udržet ve správně vytyčeném kurzu!
A tak nakonec nastala doba kapitálu. Rozbouřené vody historie se uklidnily, neboť státní pokladna zůstala po všech těch výstřelcích prázdná. Žádné party, alkohol a Sparty a bílá mlha zapomnění! Nad vodou nás držela pouze krev, pot, slzy a levný tuzemák z akce.“
Vypravěč se žíznivě podíval na prázdnou sklenku a pak vyhrkl: „Ptal jste se, co mě trápí, pane doktore. Přišel jsem, protože jste studovaný a předpokládám, že mi budete umět poradit, jak s tím vším, čím jsem prošel, naložit a co dál. Neboť historie se neptá, cos dělal včera, ale jak ti to mohlo projít. A já bych ještě klidně popošel.“
Doktor Chomáč se celou dobu rozostřeným pohledem díval na nového pacienta a srdce se mu čím dál víc rozehřívalo po chladu noční sesterny. Konečně! Po všech těch falešných Bonapartech, pomatených královnách ze Sáby, Caesarech se špatně vyžehlenou tógou a dalších Mimoních z Blbečkovic je zde přece jen někdo, kdo skutečně tvořil historii! Nechce však jen hledět dozadu na minulé úspěchy. Chce jít dál a lépe. Poučit se a chytnout tep dějin a svou příležitost za pačesy. Tvořit novou dobu, novou éru! A on, Chomáč, bude u toho!
Nadšeně vyskočil ze židle, popadl pacientovu ruku, pořádně s ní zapumpoval a zvolal:
„Vítám vás, pane kolego, vladaři, člověče! Už jsem pomalu ztrácel víru, ale teď už mám jasno – ano, bude lépe, musí být lépe, protože zde u nás, právě tady a teď, vše začíná! Novou společnost lze postavit hezky člověk po člověku a kdo by to měl umět lépe než my tady v našem ústavu?“
Pak rozjařeně zahulákal: „Sestři, co dáváme pacientům proti depresi a na dobrou náladu? Ale co, ať je to, co chce, noste na stůl! Tady se bude slavit!“
A tak lidstvo vstoupilo do nové éry. Jelikož píšu tyto řádky a vy je čtete, myslím, že se shodneme, že patříme k vyvoleným, jímž bylo dopřáno poznat ji na vlastní kůži. Vše, co bylo možné dosáhnout, už bylo dosaženo. Teď zbývá pouze vzít si něco na uklidnění a vrhnout se do víru rafinované doby, která na nás číhá za každým rohem.
A že se máme na co těšit! Velkým kormidelníkem této unikátní epochy je šéf našeho ústavu, a to je, panečku, nějaký profesionál!
♦♦♦
Zatím nebyly vložený žádné příspěvky
Tato webová stránka používá soubory cookie k personalizaci obsahu a měření využití webových stránek, abychom zlepšili Váš zážitek z návštěvy těchto webových stránek. Zvolte prosím Vámi preferovanou variantu využítí cookies.