Hledat

Kontakt

Zde mě můžete kontaktovat

Přihlášení

V temnotách

20-27.8.2022

Tuto povídku jsem napsal do literární soutěže O nejlepší povídku 2022, kterou vyhlásila Městská knihovna Sokolov. Soutěž dostala velice temné téma „Probudila se v podzemí“.
V prvním listopadovém týdnu 2022 jsem se dozvěděl úžasnou zprávu – povídka se v soutěži umístnila na fantastickém 3.místě!... 😉 Teď už si povídku můžete v klidu přečíst, doufám že se vám bude líbit... 💖


 ♦♦♦

Vesmír je úžasné místo pro život. Pravda, většinu prostoru vyplňuje prázdnota, ale když se vyskytnou vhodné podmínky, ve kterých dokáže vzkvétat, stane se pro něj ta zahrada naděje docela útulným koutkem.

Život však lze definovat tisíci různých způsobů. Tam, kde jedna forma prosperuje, může jiná nalézt zkázu. Nemyslí se tím pochopitelně existence života v rámci potravního řetězce, jakou známe na Zemi. Lovec a oběť, přežití nebo smrt jednotlivce ve prospěch celku – to vše je součástí evoluce v našem vlastním kousíčku kosmu. Co kdyby ale do tohoto řádu vstoupilo něco nerespektující nic, než svůj vlastní cíl?

Nad tímto přemýšlela profesorka astrofyziky a astrobiologie Lorna Donová, když po pěti dnech přijížděla domů z náročného semináře na téma Život ve vesmíru. Byl plný inspirujících myšlenek, ale teď se její soukromý vesmír zmenšil do singularity běžných problémů – vybalit, osprchovat se a řešit existenční otázku: Co bude k večeři? Celou problematiku zvládla bez zbytečného velkého třesku.

I přes únavu posledních dnů, která ji vyzývala ke spánku, si přece jen neodpustila oblíbenou chvilku v zahradním domečku, kde měla malý teleskop. Byla to tak trochu její profesionální deformace. Většinu dnů trávila v observatoři fakulty. Buď vyučovala, nebo v přestávkách pracovala na vlastním výzkumu. Přesto každý večer doma dál pokračovala v oblíbených činnostech. Ono hledět v noci teleskopem na nebe plné hvězd je něco, co zkusíte jednou a pak už nikdy nemůžete přestat. Milovala ta světýlka noci, mihotavé kolébky života v temnotách vesmíru.

S pozorováním skončila kolem půlnoci. Zatáhla střechu, zhasla a vyšla do zahrady. Byla krásná noc. Ještě jednou zvedla hlavu a obdivovala krásu nekonečnosti, když tu ji z rozjímání vytrhl zvuk padajících skal.

Součástí jejího pozemku byl i nevysoký, téměř holý kopec, který se zvedal jen několik metrů za jejím pozemkem. Rostla na něm věčně žlutá tráva a živořilo několik stromků. Chvíli naslouchala, jak se kameny kutálí po svahu, zaslechla dokonce i několik hlubších zvuků, jako by kameny dopadaly na dno rokliny. Pak vše ztichlo. Menší sesuvy evidovala často, tento ale v nočním tichu zněl hodně dramaticky.

„Ať už se ta nevzhledná homole rozsype úplně a ztratí, jen mi tady kazí vzduch,“ svěřila se unaveně záhonu růží a vešla do domu.

***

 

Ráno si přispala, byla sobota. Po obědě a odpolední kávě si vzpomněla na noční sesuv a rozhodla se, že se na kopec půjde podívat. Nechodila tam často, připadal ji tak nějak nemocný. Neměla z něj dobrý pocit.

Když došla kolem páté na jeho úpatí, chvilku stála a nevěřila vlastním očím. Původně to byla téměř přesná polokoule, jako kdyby někdo vymodeloval z hlíny obrácenou mísu a posypal ji skomírající trávou a sotva přežívajícími stromy. Teď se středem kopce táhla rýha široká asi dva metry a hluboká stejně tak. Když váhavě vystoupala na vrchol, spatřila trhlinu prudce se svažující do úzkého trychtýře. Na jeho dně, v hloubce dobrých pěti metrů, Lorna uviděla lesklý předmět. Nerozeznala, co to je, ale nechtělo se jí pro něj slézat. Alespoň ne bez vybavení.

Vrátila se do domu pro výstroj. Když měla vše připravené, navlékla se do pracovních kalhot a staré košile. Než odešla, napadlo ji ještě si zavolat.

„Ahoj Marku,“ zahlásila poslušně, hned jak ji k tomu vyzvalo zvukové znamení záznamníku. „Vzpomínáš si na ten nechutný kopec, který mám za domem? V noci se z něj sesunula hlína, možná nějaké slabé lokální zemětřesení nebo tak něco. Na vrcholu se otevřela díra jak vrata. Jdu se na ni podívat. Zastav se, když budeš mít cestu kolem. Mám strach, aby se mi celý kopec nesesypal na barák.“ Po krátkém zaváhání zašeptala: „Pořád mi chybíš. Ahoj.“ A položila.

Chvilku stála u telefonu a přemýšlela, co ji zase popadlo. S Markem chodila necelé dva měsíce, pak se k ní nastěhoval. Zpočátku to bylo úžasné, postupem času však našli víc rozdílů než věcí, které by je spojovaly. A tak se po vzájemné dohodě rozešli. Mark si vzal svoje věci, u dveří Lornu políbil a odešel. A ona probrečela celou noc. A ty další také.

Zůstali však přáteli. Občas si zavolali, několikrát jí přišel pomoct s opravou teleskopu. Podívali se spolu na Betelgeuse (poslední dobou tento obr mezi hvězdami zvláštně pohasíná, kdoví  co se s ním děje) a povídali si jako za starých časů.

Mark odjel a u Lorny se opět zvedla spotřeba kapesníků. Za celý půlrok však Markovi ani jen nenaznačila, co bylo zřejmé od večera, kdy odešel – že ho vlastně nikdy nepřestala milovat.

„K čertu s láskou!“ pronesla drsně k levné kopii slunečnic od van Gogha. Kytky se kývaly ve větru a myslely si své.

***

 

Nacouvala k průrvě a přivázala lano k nárazníku. Vzít auto ji napadlo, když si uvědomila, že poblíž místa, kam se hodlala spustit, nestojí žádný strom, o který by se mohla jistit. Po rychlé přípravě se rozhlédla, aby se ubezpečila, že je vše na svém místě. Na poslední chvíli si ještě po pohledu do temna škvíry přece jen nasadila helmu se svítilnou a začala pomalu sestupovat. Ucítila slabý zápach, který připomínal zkažená vejce. Neklamný znak přítomnosti sirovodíku.

„Há dvě es – smrdí jako pes,“ zamrmlala si starou říkanku z hodin chemie, když se dotkla nohama dna. Rozhlédla se a hledala ten lesklý, snad kovový předmět, ale nikde ho neviděla. Napadlo ji, že při sestupu na něj nahrnula hlínu. Pustila lano, aby mohla prozkoumat prostor kolem sebe.

Vtom se v jakémsi podvědomém záchvatu strachu podívala nahoru. Měla pocit, že se svahy průrvy kolem ní začaly svírat, spatřila pouze úzký proužek oblohy. Najednou se cítila jako v hrobě. Zamrazilo ji a roztřásla se. Příliš pozdě si však uvědomila, že ten třes vychází z půdy, na které stála. Když jí to došlo, v zoufalém strachu hmátla po lanu, ale už bylo pozdě.

Vibrace nebyly moc silné, ale stačily na to, aby dezorientovaná Lorna přepadla přes okraj velké díry, která se zničehonic objevila vedle ní. Několik metrů se kutálela po mírném svahu vedoucím do náhle otevřené dutiny uvnitř kopce. Přilba jí spadla a chvíli za ní poskakovala. Než se zastavila, svítilna vykreslovala po tunelu divoké klikyháky. Lorna po několika dalších metrech narazila hlavou do skály a omdlela.

Země se ještě několik vteřin třásla. Padající hlína po chvíli ucpala otvor a zavládla tma.

***

 

Mark si Lornin vzkaz přehrál několikrát. Samozřejmě si pamatoval nepříjemný kopec za domem. Jednou ho rozesmál naštvaný monolog Lorny, zapřisáhlé pacifistky, který ukončila prohlášením, že povolá klidně armádu, aby tu homoli hlíny odstřelila. Prý aspoň pro jednou by ty její bouchající serepetičky byly k užitku.

Vybavoval si i mnoho jiných věcí, a konec Lornina vzkazu mu naznačoval, že ani ona nezapomněla. Přemýšlel, kdo tenkrát navrhl rozejít se, ale nedokázal si ten okamžik vybavit. Nějak se to prostě stalo. V jednu chvíli oba dospěli k poznání, že to bude to nejlepší pro zachování přátelství. Žádná nenávist ani zloba. Jednoduše kamarádský rozchod, který ponechával jistou mlhavou naději do budoucna.

„Pořád mi chybíš. Ahoj,“ zaznělo ze záznamníku snad už podesáté. Naslouchal modulaci hlasu, vzpomínal si na…

Najednou mu došlo, co řekla předtím. Jde se podívat na díru v kopci! Ale to je přece nebezpečné! Pokud se ozvalo nějaké lokální zemětřesení, půda může být ještě pořád nestabilní!

Vzal ze stolu klíče od džípu, cestou ke dveřím strhl z věšáku bundu a vyrazil na parkoviště. Jen abych nepřišel pozdě, blesklo mu hlavou.

***

 

Když se Lorna v podzemí po chvíli probrala, zprvu netušila, kde je. Kolem ní ležel děsivý kabát tmy, ve vzduchu pořád cítila jemný zápach sirovodíku a ještě něčeho, co zatím nedokázala identifikovat. Posadila se a opřela o skálu, do které narazila. Bolela ji hlava. Dotkla se rukou čela a ucítila vlhkost, asi krev.

„No nazdar!“ procedila mezi zuby a chtěla pokračovat pořádnou nadávkou, když uslyšela divný, děsivý zvuk. Napínala oči, ale dokonalou tmu neměla šanci prohlédnout. Něco se k ní sunulo. Slyšela převalování se kamínků pod blížícím se… čím vlastně?

Padl na ni černý závoj paniky. Vzpomněla si na svítilnu, ale helmu ztratila, když padala. Jediné, co v tu chvíli mohla udělat, bylo snažit se dostat co nejdál od neznámého nebezpečí. Překulila se na všechny čtyři a vyrazila. Děs jí dodal sílu a rychlost. Po několika metrech najednou do něčeho narazila. Vyjekla, ale vzápětí jí došlo, že je to helma. Rychle si ji nasadila, rozsvítila lampičku a otočila se ke zdroji zvuku. Trvalo jí několik desítek sekund, než dokázala mysl naladit na to, co vidí.

Nedaleko místa, kde předtím seděla, ležela na zemi… houba? Nebyla si tím jistá. Vypadalo to, jako by někdo na zem hodil rosolovitý klobouk tmavě zeleného hřibu. Pokud byste ovšem našli hřib o průměru dobrých dvou metrů a výšce zhruba půl metru ve střední části!

Lorna se nejdřív zaměřila na prostor kolem něj. To, co se k ní blížilo, muselo být někde tam. Jenže nic neviděla. Kroužila světlem po podzemí, ve kterém se ocitla. Nacházela se v jakési miniaturní jeskyni. Ke svému úžasu spatřila uprostřed velký kamenný sarkofág. Rozeznala na něm jakési znaky, které mohly být písmem, ale také pouhou iluzí vytvořenou přírodou. Kámen, do kterého po pádu narazila, byl původně jeho součástí. Teď však ležel vedle sarkofágu a odkrýval temný otvor.

Najednou zaregistrovala pohyb. Ve chvíli, kdy světlem mířila jinam, pohnula se houba směrem k ní! Jakmile si na ni opět posvítila, stáhla se do sebe a couvala před zářením. Reagovala na něj, jako by se ho bála! Lorna pomalu odklonila paprsek a ta věc se opět rozvlnila směrem k ní.

„Co po mně sakra chceš?“ zavrčela na ni.

Vtom zpoza kamene vyběhl malý potkan. A Lorna ve vteřině pochopila. Hlodavec se chtěl prosmýknout kolem houby a schovat ve stínu. Nepovedlo se mu to. Ze slizkého povrchu vyrazilo několik chapadel ne hrubších než tužka. Popadla potkana drobnými přísavkami a přitáhla zmítající se oběť ke „ klobouku“. Potkan se kroutil a pištěl, ale uniknout nedokázal. Okraje houby se roztekly do jakési sklovité břečky a obalily krvácející tělo. Okamžitě začalo ztrácet tvar, jako by ho rozežírala prudká kyselina. Chapadla se mezitím i se svou obětí pomalu nořila zpět do těla houby. Její povrch se rozvibroval a nepatrně zvětšil.

Na jiných místech kolem podivného monstra se odehrávaly podobně beznadějné boje o život. Z hlíny vylezlo několik žížal a okamžitě byly polapeny. Netopýr, který omylem vklouzl do přechodně otevřené jeskyně s tím, že tam najde úkryt, si unavený poletováním sedl na slizký povrch. Vzápětí zaregistroval nebezpečí, ale už bylo pozdě. Houba ho chytla a pomalu rozkládala. Lorna spatřila ohlodané kostičky nohou, ale netopýrek se ještě pořád zmítal, ale svůj hrdinský boj o život prohrával. Udělalo se jí z toho pohledu špatně. Vtom si ale uvědomila, že když tomu netvoru dojde potrava…

„Ne, to proboha ne…,“ vzlykla omráčená hrůzou. Sledovala, jak několik chapadel nalezlo trsy trávy, které spolu s ní spadly do jeskyně. Přitáhla je k nestvůrnému tělu a po chvíli z nich nezbylo nic. Klobouk pořád jemně vibroval. Netopýr byl pryč a nic živého v dosahu. Jen ona.

Lorna opět zamířila paprsek na tu strašlivou věc. Houba se stáhla, snažila se poskytnout mu co nejméně plochy.

„Tak tohle na tebe platí, ty stvůro!“ zařvala šokovaná Lorna a začala ji světlem doslova bičovat. Rosolovité tělo se pod těmi údery chvělo, jako kdyby ho zraňovalo něco opravdu hmotného.

„Tu máš, ty mrcho! Já ti dám sahat na vše těmi hnusnými chapadly a cpát se tím! Tu máš! A ještě jednou!“ hystericky křičela a dorážela na chvějící se masu slizu. Chvilku měla absurdní pocit scény ze Star Wars – držela v ruce světelný meč a sváděla boj o osud Galaxie. Nebo spíš o svůj život.

Jenže rozvášněná spravedlivým hněvem si nevšimla, že paprsek svítilny několikrát zeslábl a krátce zablikal. Pak zničehonic zhasl. Nastala černočerná tma. Lornu ovanul neuvěřitelný děs. Slyšela, jak se odporné tělo, které zahnala do kouta, opět začalo sunout k ní. Neměla šanci.

***

 

Mark dorazil k Lorně krátce po setmění. Zabušil na dveře. Ticho. Oběhl dům a sáhl na známé místo za keřem a nahmatal klíč od zadního vchodu. Vešel, ale uvnitř nikdo nebyl. Všiml si, že ani Lornino auto nestálo na parkovišti. Chvilku přemýšlel, co dál. Přes okno pokoje se podíval na kopec nad zahradou. V jeho mysli narostl do obludné velikosti. Najednou měl pocit, jako kdyby k němu z jeho vrcholu dolehl slabý výkřik. Uvědomil si, že to způsobily jen vybičované nervy, přesto na ten podnět reagoval.

„Lorna!“ vykřikl v náhlé předtuše. Skočil do auta a šlápl na to. Cítil, že mu dochází čas.

***

 

Lorna zoufale zatřásla svítilnou. Světýlko zablikalo a opět se rozzářilo. Okamžitě zamířila paprsek na houbu. Byla jen tři metry od ní! A celý její povrch se ježil chapadly. Tvor zjevně cítil velké sousto. Už ho paprskem nebičovala tak zběsile, jen na něj mířila a pomalu mu projížděla po těle. Monstrum se podivně, téměř bolestivě kroutilo a couvalo.

„Co jsi, sakra, zač?“ třásla se a vytřeštěně sledovala tu věc. Po chvilce v ní však převládl zájem nad strachem a zahleděla se na ni očima bioložky. Kromě velice vzdálené podoby s kloboukem hřibu jí však nepřipomínala nic, co znala. Sledovala drobná chapadla, která vylézala z těla a vzápětí v něm mizela. Tím snad trochu vzdáleně připomínala chobotnici. Způsob, jakým pozřela potkana nebo netopýra, však byl naprosto nenormální. Jako by ten živočich (zvíře, rostlina, houba… nebo co vlastně? ) přijímal potravu celým tělem. Otřásla se, když si uvědomila, že i ona sama…

Najednou ji napadla myšlenka úchvatná a děsivá zároveň. Toto monstrum nepochází… odtud! Nemá znaky žádného zvířete, jaké kdy žilo nebo žije v současnosti na Zemi. Takže je… mimozemského původu? Mohlo by jít o opravdového mimozemšťana?! Tato představa ji omráčila. Pokud ano, rozvíjela dál fascinující ideu, pokud je to skutečně naprosto cizí tvor, jak je možné, že zůstal tak dlouho ukrytý před zrakem vědy?

Možná, uvažovala, přežívá pouze ve stínu. Vždyť světlo bylo pro něj z nějakého důvodu hrozbou, o tom se už měla možnost přesvědčit. A tento kopec se svými temnými zákoutími mu mohl během slunečního žáru poskytovat útočiště. Ale co ve dne?

Rozhlédla se po jeskyni a její zrak se zastavil na sarkofágu. Znaky na něm jí nic neříkaly, ale jeho význam se vynořil z mlhy podvědomí jako blesk – co když v něm toto monstrum bylo uvězněno? Dejme tomu, že nějaká prastará civilizace pochopila nebezpečí, jaké představoval pro život. Nalákala ho, nebo třeba světlem zahnala do připraveného sarkofágu v jeskyni a nad ním navršila kopec jako mohylu? Ta polomrtvá homole hlíny jí koneckonců vždy připadala příliš pravidelná na to, aby vznikla přirozeně.

Takže tvor byl uvězněn a svět v bezpečí. Pak ale nějaký otřes uvolnil kámen, který rozbil sarkofág a vetřelec se najednou octnul na svobodě. Sice jen v prostoru jeskyně, ale bylo jen otázkou času, kdy se dostane na povrch a pak… co by mohlo hrozit životu pozemského typu od věčně hladové cizí formy života?

Hlavou jí ale vrtala ještě jedna myšlenka – jak dlouho zde ten organismus mohl přežívat? Znaky na sarkofágu vypadaly starobyle. Stovky? Tisíce let? Ale jaký tvor může proboha existovat bez příjmu potravy takovou dobu? Zachvěla se, když si uvědomila, že jen takový, který dokáže… být nesmrtelný?

Dál se v myšlenkách nedostala, protože kdesi nad sebou uslyšela zvuk přijíždějícího auta. Vzápětí zaskřípěly brzdy a zazněl mužský výkřik. Automobil zjevně najel na vrchol kopce příliš rychle a neubrzdil. Ozvala se rána. Ve stropu se otevřela díra, přes kterou prolétl sloup světla a zalil celou jeskyni pronikavým světlem.

Tvor v koutě zavyl. Ten zvuk byl děsivý. Lorna nikdy nic podobného neslyšela a ani by už nechtěla. Záře světlometu bestii zjevně šíleně zraňovala. Navzdory bolesti, jako poraněný býk útočící v aréně na toreadora, se rychle začala sunout ke zdroji svého utrpení a k Lorně.

Lorna se otočila k autu a setkala se s ohromeným pohledem Marka. Z čela mu kapala krev, od větších zranění ho zachránil airbag.

Koukal vyjeveně na tu věc: „Co to, proboha, je?“

Lorna věděla, že už nemají čas: „Zpátky, rychle zpátky!“ zařvala a snažila se dostat dovnitř. Mark pochopil a otočil se k zadnímu oknu. Bylo prasklé, stačilo pár úderů pěstí a rozsypalo se. Lorna mezitím přes zpola splasklý airbag vlezla za ním. „Ven! Rychle ven!“ Strach ji hnal kupředu. Mark vyskočil během vteřiny z auta a podával jí ruku. Lorna najednou ucítila na noze dotek a pak šílenou bolest.

„Dostal mě, on mě dostal!“ vyjekla, ale Mark jí už pevně držel a vytahoval v vraku. Lorna kopla nohou a ucítila, že jí chapadlo strhlo kus kůže. Věděla však, že netvor to nevzdá. V šílené bolesti překonal kužel světlometu a dral se do noční temnoty. Lorna věděla, že když se tam dostane, všemu živému v okolí a možná i na světě hrozí smrtelné nebezpečí.

„Sirky, máš sirky?“ křikla a roztřeseně otevírala nádrž. Roztrhla si triko a vrazila jeho cíp dovnitř. Když byl nasáklý benzínem, vytáhla ho a nacpala tam druhou stranu.

„Co chceš dělat, Lorno? Vždyť tu uhoříme!“ Mark zjevně nechápal situaci, ale Lorna s jakýmsi vnitřním uspokojením cítila nevýslovnou radost, že ji přišel zachránit. Ona teď zachrání jeho a… zachrání je oba!

„My ne, on tu shoří! Ten parchant se bojí světla, takže ani z ohně nebude určitě odvázaný! Šplhej nahoru, rychle!“ Škrtla zapalovačem, který jí podal Mark, a cíp jejího trika začal hořet. Plamínek se váhavě blížil k nádrži. Lorna přes okno zahlédla slizkou masu, která se už převalovala přes přední sedadla.

„Posvítím ti na cestu do pekel, ty zrůdo!“

Mark lezl po laně, které předtím do jámy spustila. Ještě metr a byl nahoře. Lorna se chytla lana a začala šplhat také. Mark ji zároveň tahal nahoru. Když se o několik vteřin později převalila přes hranu rokle, noční ticho přerušil výbuch. Z trhliny vyšlehl obrovský sloup ohně a dýmu.

Oba se odplazili pár metrů od srázu, zůstali ležet na zádech a hleděli do hvězdnaté oblohy.

„Tys pro mě přišel. Přišel jsi mě zachránit,“ zkonstatovala Lorna vyčerpaně, ale šťastně.

„No ano, jen teď netuším, jak se dostanu domů. Nevím, jestli si vzpomínáš, ale zničilas mi vůz.“

„Promiň. Přespíš u mě. Chtěla jsem říct, že... přespíš doma. Do práce pak budeme jezdit mým autem.“

Překulil se nad ni a zastínil jí část oblohy. Obrovskou část vesmíru. To jí však nevadilo. Klidně by se vzdala i celého vesmíru, kdyby po zbytek života mohla ležet vedle něj. Sklonil se k ní a políbil ji.

Ne, opravila se, nevzdala by se celého vesmíru. Vzdala by se klidně čehokoli

 ♦♦♦

Komentáře

Napište číslo 100 slovem

Zatím nebyly vložený žádné příspěvky


Nepřihlášený