V oknech bytu známého sběratele obrazů Ferdinanda Solana zazářilo večer 9. října 2022 přímo nadpozemské světlo. Pokud by někdo v tu chvíli procházel po protější straně ulice, uviděl by zvláštní groteskní projekci celé místnosti.

Výslednému obrazu vévodila postava muže s jednou rukou před obličejem a druhou upaženou do strany. Tělo naznačovalo pohyb ve snaze ustoupit od zdroje světla. Jeho vlasy jako by vlály ve větru po směru paprsků rodících se v bodu, který zakrývalo.

Stál u stolu, na kterém ležely knihy a lampa. Vedle něj byl velký květináč s nějakým exotickým keřem. Tohle všechno měla záře v úmyslu prostrčit najednou oknem a nehleděla na to, jakým způsobem. Povedlo se jí to.

Záblesk trval jen několik vteřin, byt se pak opět ponořil do tmy. Z oblohy shlížel Měsíc v úplňku a barvil pod sebou plující obláčky rudým akrylem. Byl v tom opravdu dobrý.

***

 

„Haló, je tady někdo?“

Profesor starořečtiny Paul Smith stál před pootevřenými dveřmi bytu Ferdinanda Solana. Už od rána se mu pokoušel dovolat, ale nebral to. Měli na dnes domluvenou schůzku. Solan na ní trval, říkal že objevil něco mimořádně zvláštního a potřebuje to zkonzultovat.

Smith to už nemohl vydržet, tak za ním večer krátce po deváté zašel. Jenže ani na zvonek nikdo nereagoval. Pak si všiml, že dveře nejsou zcela dovřené. Zatlačil do nich a s neklidem zakřičel to temného bytu: „Solane, pane Solane, jste doma?“

Ticho jako v kryptě.

Nevěděl, co dělat. Chvíli otálel, ale nakonec si dodal odvahy a vešel do bytu. Co když se Solanovi něco stalo a potřebuje pomoc? Opatrně prošel vstupní chodbou, nahlédl do kuchyně a pak vešel do ateliéru. Ve dveřích se zarazil. U Solana už byl několikrát, ale takový nepořádek ještě neviděl.

Ateliérem byl v podstatě velký obývací pokoj naplněný obrazy, jak by se ostatně u jejich sběratele dalo očekávat. Většina jich visela na zdech, jiné však byly bez ladu a skladu nastrkané do polic a několik pláten stálo na zemi ledabyle opřených o zeď. Solan vždy cítil k umění úctu a tak s obrazy i nakládal. Tento chaos se mu vůbec nepodobal.

Byl tam však ještě jeden obraz – vystavený na malířské paletě jako na piedestalu uprostřed místnosti. Vypadalo to, že celý ten nepořádek kolem měl utvořit výsostné místo jen pro něj. Byla na něm ženská tvář, která představovala jednu z nejděsivějších postav řeckých bájí, Gorgonu Medúzu.

Paul se na obraz díval a projel jím záchvěv hrůzy. Tvář Medúzy lemovaná svíjejícími se hady, byla jako živá. Chvíli měl pocit, že vystupuje z plátna, dokonce uslyšel tiché syčení kroutících se zmijí. Nejhorší však byly její oči. Vpíjely se do něj, promlouvaly k němu. Zaslechl dokonce suchý zvuk šupin jejího nestvůrného těla klouzajícího podél sloupu chrámu schovaném ve stínu za obrazem.

Jako uhranutý vykročil k ní, když tu mu pod nohama něco zaskřípělo. Odtrhl oči od obrazu a podíval se na zem. Všude kolem palety bylo rozsypané drobné kamení a prach. Hromada ležela z větší části před obrazem, ale spousta drobných úlomků byla po celém pokoji.

„Co jste to tady prováděl, Solane?“ zašeptal Paul do mrtvolného ticha.

Když se jeho pohled vrátil k obrazu, byla to už opět jen hlava Medúzy namalovaná opravdu mistrnou rukou.

Obrátil svůj pohled na stůl. Mezi různými drobnostmi, které už znal z minula, nemilosrdně odstrčenými na okraj, přičemž mnohé popadaly na zem, spatřil tři nové předměty. Nejdřív si prohlédl skicář s několika náčrty obrazu Medúzy (kdo a proč by si dělal skici hotového obrazu?) a pak zalistoval v hrubém poznámkovém bloku plném nesrozumitelných symbolů a šifer. Mnohé z nich se zjevně točily opět kolem obrazu.

Třetí předmět ho zaujal nejvíc. Byla to malá kruhová krabička s průměrem asi deset centimetrů. Neudivil ho hadí motiv na horní straně, nějak souvisel se vším, co tady viděl. Toto však už na první pohled byla pamětihodnost. Starobylé řecké runy po obvodu to dosvědčovaly. Otevřel ji a strnul. Byl tam papyrus.

Jako profesor starořečtiny, kterému už rukama prošly stovky podobných listin, na první pohled poznal, že je to hodně starý dokument. Odhadoval páté až šesté století před naším letopočtem, nejspíš ale byl ještě starší.

Chtěl svitek opatrně vyndat z krabičky a podívat se na něj podrobněji, když tu uslyšel nějaký zvuk. Vrzly dveře? Slyší kradmé kroky? Dostal najednou nevysvětlitelný strach, že ho tady někdo najde, možná samotný Solan. Jak zdůvodní toto vniknutí do bytu?

Aniž si to uvědomil, strčil krabičku i poznámkový blok do kapsy, rychle se proplížil ke vchodu, vyšel rozhlížeje se jako zloděj kolem, zabouchl dveře a ztratil se ve tmě.

***

 

O několik týdnů později si už kolegové začali o profesora Smithe dělat starosti. Čím dál méně se zúčastňoval chodu univerzity, odříkal přednášky a při setkání k kýmkoli z profesorského sboru nebo studentů byl podrážděný až nevrlý. Navíc se šeptalo, že se o něj zajímá policie.

Detektiv navštívil profesora dva týdny po jeho spěšném odchodu z bytu Ferdinanda Solana. Zazvonil u dveří a několik minut trpělivě čekal, než mu Smith otevřel. Vypadal strhaně, byl neoholený a pod očima měl velké unavené kruhy.

„Profesor Smith?“ detektiv položil otázku, ale bylo to spíš konstatování.

„Ano? Co si přejete?“

„Dobrý den, jsem detektiv poručík Frank Falk, vyšetřuji zmizení Ferdinanda Solana, sběratele obrazů. Podle mého zjištění jste ho navštívil devátého října kolem deváté hodiny večerní.“

„Ano, měli jsme schůzku, ale… nebyl doma,“ zazněla váhavá odpověď.

„Ano, to vím, ale vy jste u něj přesto byl, že ano?“ Poručík upřel na profesora vlídný pohled a když se nedočkal odpovědi, navrhl: „Promluvíme si o tom? Uvnitř?“

Když zhruba o hodinu později odcházel, zastavil se ještě ve dveřích, zapálil si doutník, poškrábal se za uchem a otočil se na profesora: „Promiňte, málem bych zapomněl, můžu ještě…“

„Jistě,“ na profesorovi už byla vidět obrovská únava, „klidně se ještě ptejte.“

Poručík se pousmál: „Už jen poslední otázka. V ateliéru pana Solana jsme našli spoustu drobných kamínků a prachu. Nevíte, co by to mohlo znamenat?“

„To opravdu netuším,“ řekl profesor Smith a zavřel dveře.

***

 

Jenže tušil. Možná, že už dokonce věděl.

Když se zamyšleně vrátil ze Solanova bytu, nahmatal něco v kapse. Nechápal sice, jak se tam ty věci dostaly, ale v ruce najednou držel krabičku a poznámkový blok. Rázem zapomněl na celou tu záhadu prázdného ateliéru, opatrně rozložil papyrus a začal ho studovat.

Trvalo mu celou noc, než rozluštil drobné písmo papyru a než našel pravý způsob, jak pochopit příběh, který popisoval. To, co se dočetl, stavělo celou známou historii starého Řecka do zcela nového světla.

Text se soustředil na část období pozdně heladské kultury mezi lety 1400 až 1320 před naším letopočtem, kterou pisatel zjevně znal a prožil. Začal obšírněji dějinami, na kterých pak stavěl svůj vlastní příběh.

Mocenským centrem říše byly v těch časech Mykény, které založil mýtický Perseus. Podle papyru však už on sám byl skutečným panovníkem! Žádná báj, ale součást historie! Byly v něm zaznamenány podrobné dějiny Mykén od Persea přes celou linii vládců Pelasgů až do příchodu Achájů, starých Řeků, a jejich splynutí s původním národem. Historie pokračovala řadou krvavých králů rodu Pelopovců, ze kterého o mnoho století později vzešel, jak už historik věděl, i vrchní vojevůdce řeckých vojsk před Trójou Agamemnón. Smith se však navíc dočetl i o dalších neznámých králích, kteří vládli v různých mezidobích. Celá popisovaná historie mu připadala tak nějak jiná, zdála se mu pokřivená oproti poznatkům z vykopávek. Problémem byl hlavně s mýty.

Ty se textem linuly jako zlatá nit. Propojovaly skutečnosti, které byly současnými výzkumy jednoznačně potvrzené, a události popsané v bájích, které se dočtete v každé knížce pojednávající o civilizacích Středomoří. Jména vládnoucích panovníků se jedním dechem zmiňovala v souvislostech s jednáním jiných mocných tehdejšího světa, jejichž jména příliš často zněla jako Mars, Zeus, Andromeda, Héfaistos, Kalibos, Kassiopea, Thetis, Charón a tak dále. A vše se zvláštním způsobem točilo kolem jednoho z nejznámějších mýtů starověkého Řecka.

Medúza byla krásná žena, dcera mořského boha Forkýna a jeho družky Kétó. Měla spoustu nápadníků, mezi nimiž byl i Poseidon, další bůh moře a vodního živlu. Toho nakonec svedla, ale udělala chybu. Došlo k tomu v Afroditině chrámu a to znesvěcení bohyni urazilo natolik, že Medúzu proměnila v monstrum s hadím tělem a hlavou ženy, ověnčenou klubkem svíjejících se hadů. Byla natolik strašlivá, že vše živé při pohledu na ni zkamenělo. Nakonec ji zabil Perseus a zbavil tak Středomoří hrozného nebezpečí. Potud mýty jak je známe.

Jenže pisatel dokládal původ Medúzy s podrobnostmi, které přízračně přesně navazovaly na historické skutečnosti. Popisoval pak boj starověkého světa s tímto zlem a podrobně zachytil závěrečné dějství, které, jak se zdálo, uzavřel Perseův meč. Jenže to byla lichá naděje.

Dál se totiž papyrus zabýval událostmi, ke kterým pravidelně docházelo napříč celými staletími. Medúza, ač sama smrtelná, pocházela z rodu nesmrtelných, takže i když její tělo podlehlo Perseově moci, temná duše bestie přetrvala.

Ten, kdo papyrus napsal, se podle svých slov sám utkal s tímto démonem starověku a jen shodou náhod při tom nepřišel o život. Mohl tak podat toto varování těm, kteří budou v příštích stoletích s ním opětovně muset bojovat.

V závěru své zprávy nedával moc velkou naději, že se vůbec kdy podaří toto zlo zničit, snad jen na nějakou dobu uspat. V okamžiku, kdy se patrně chystal popsat, jakým způsobem toho dosáhnout, text najednou končil. Jeho konec někdo odstranil a doplnil o stylizovaný obrázek Medúzy a čtyři zvláštní symboly, které vypadaly jako fáze Měsíce.

Z těch pak zjevně vycházel Solan ve svých poznámkách, protože starořečtinu neovládal a text mu tudíž nic neřekl. Proto chtěl mluvit se Smithem, znalcem starověkého písma.

Když si Smith nakonec prostudoval Solanovy poznámky, zjistil, že se týkají údajů o úplňcích Měsíce za posledních několik století. A poslední byl ve středu 9. října 2022, v den kdy navštívil Solana a v jeho ateliéru našel pouze obraz Medúzy, který vycházel z její stylizované podoby na papyru a… hromadu prachu a kamínků rozsypaných po podlaze.

Když do důsledků domyslel to, co z toho všeho plynulo, jeho vědomí to nedokázalo zpracovat a přijmout. „Tohle přece není možné! Znamenalo by to přece… ne, tohle musí být pouze nějaká děsivá mystifikace!“

Není divu, že byl Smith příchodem poručíka rozrušený. Dozvěděl se, že Ferdinand Solan zmizel. A pak si dal vše do souvislostí, které mu čím dál víc začaly zapadat do sebe. Den za dnem nad tím hloubal a nakonec si uvědomil, že bude muset v první řadě zjistit, kdo Solanovi namaloval ten obraz. Od toho se bude odvíjet další postup. Musí přece přijít na kloub celé záležitosti a najít rozumné vysvětlení. To, které ho totiž napadlo po přečtení papyru, bylo jednoduše… nemožné!

Několik dnů se odhodlával a pak se konečně jedné noci vydal k Solanovu bytu. Bylo 8. prosince 2022. V půl čtvrté ráno vkročil do dveří, jen něco přes půlhodinu před okamžikem úplňku.

***

 

Poručík Frank Falk seděl ve svém otřískaném Peugeotu přes ulici a sledoval, jak Paul Smith vklouzl do bytu Ferdinanda Solana a za chvíli si rozsvítil. Čekal tady na něj už několik nocí. Věděl, že musí přijít. Už ode dne výslechu měl podezření, že Smith něco tají. Když na něj tenkrát udeřil ohledně návštěvy Solanova bytu, byl to jen takový výstřel naslepo, který však zabral. I další Smithovy odpovědi byly vyhýbavé a zmatené. Od té doby ho poručík sledoval a vyplatilo se. Zatím ho sice z ničeho nevinil, ale bylo krajně podezřelé, že teď v noci opět přišel do bytu. Chvíli přemýšlel, jak dál postupovat, když tu z oken Solanova bytu zazněl děsivý výkřik.

„A sakra,“ poručík zalomcoval klikou. Jako obvykle chvíli trvalo, než se z auta dostal. Rozběhl se k domu, doufal, že nepřijde pozdě. Na cestu mu zasvítilo prudké, přímo nadpozemské světlo.

***

 

Paul Smith se vkradl do bytu. Dveře sice byly olepeny policejní páskou a zamčené, ale to mu nedělalo starosti. Pásku strhl a paklíčem si odemkl. Bál se toho, co najde vevnitř. Vešel do ateliéru a rozsvítil si malou stolní lampičku. Stejný nepořádek jako minule, drobné kamínky rozsypané po zemi a malířská paleta uprostřed pokoje. Na ní byl položený obraz, ale… nebyl to ten, který ho minule tak vystrašil.

Byla to jedna ze skic, které už předtím viděl na stole. V rozích spatřil namalované čtyři symboly z papyru. Vůbec tomu nerozuměl. Nikdo v pokoji s ničím nepohnul, vše bylo na stejném místě, tak co ta skica?

Pohled mu padl k nohám a utkvěl na drobných kamíncích. Jeden ho zaujal. Sehnul se a zvedl ho. Zíral na něj v němém úžasu. Byl to knoflík košile. Kamenný knoflík, uvnitř kterého bylo vidět linie kamenných nití, které ho držely na kamenném zbytku látky.

Kamínek mu vypadl z ruky. Zaslechl nějaký zvuk. Zvedl pohled a jeho zrak se setkal s uhrančivým pohledem Medúzy, ověnčené hnízdem syčících zmijí. Byla to tatáž tvář, kterou viděl minule. Vystupovala z obrazu a její hladový pohled se do něj vpíjel. Nebyl to žádný statický obraz. Pochopil, že skica se stala oknem do naprosto jiného světa. A přes to na něj právě teď hleděl démon starověku, kterému se povedlo obelstít smrt a čas a který opět našel svou kořist. Smithovi se ze rtů vydral výkřik ohromeného strachu. V poslední chvíli, která mu zabývala, totiž pochopil vše.

Solan někde získal papyrus a odhalil část jeho tajemství. Pochopil, že symboly jsou jakousi šifrou, která souvisí s kresbou, jen netušil jak děsivou. Rozházené kousky jeho zkamenělého těla dokládaly, že pochopil příliš pozdě. Přesně tak, jak v tuto chvíli i on, Paul Smith, profesor starověké řečtiny, který celý život toužil objevovat historii, ale zatím odhalil jen to, že smrt může být daleko strašnější, než si kdy dokázal představit.

Pohled do tváře Medúzy bolel a studil. Cítil zatuchlý vzduch starého chrámu, ve kterém prožívala svou věčnost. Slyšel neklidný zvuk jejího těla, schovaného v temnotě. Její dech hladově ale bez hlasu řval, z očí jí vyšlehl děsivý záblesk, kterým začala vysávat jeho životní energii. Posledním pocitem, který na tomto světě Smith měl, byla strnulost, ve které se každá buňka jeho těla proměňovala v kámen. Bolest a pak… nic.

***
 

Detektiv doběhl k otevřeným dveřím bytu a pak se několika skoky octnul na prahu ateliéru. Právě včas, aby viděl nepochopitelnou proměnu Paula Smithe. Byl to jen okamžik a uprostřed ateliéru najednou stála šedivá kamenná socha muže, který se na poslední chvíli snažil couvnout a v zoufalém reflexu si zakrýval tvář.

Frank Falk nevěřícně hleděl, jak se po chvilce začaly celou sochou rozbíhat drobné prasklinky, spojovaly se do větších, až nakonec ze sochy začaly po kouscích odpadávat. Během několika vteřin se to, co zbývalo z Paula Smithe, rozsypalo po podlaze ateliéru.

Vtom detektiv zahlédl pohyb. Jako kdyby odnikud se z palety uprostřed místnosti vynořila hlava a začala se k němu otáčet. Jeho mysl naštěstí nestihla vzít na vědomí realitu. Za léta praxe získaný reflex odvedl svou práci daleko rychleji. Vytrhl revolver a vyslal k té věci celý zásobník nábojů. Všechny zasáhly svůj cíl. Strašlivá hlava se s řevem stáhla a zmizela. Ale kam?

Falk vyměnil zásobník a pomalu postupoval do středu ateliéru. Drobné kamínky mu vrzaly pod nohama. Když došel k paletě, uviděl pouze rozstřílenou skicu. Nebylo už skoro vůbec poznat, co na ní bylo.

Chvíli stál v tom podivném ateliéru. Cítil bušení v mozku, to jak šílenství v černém plášti slušně zaklepalo na dveře reality a poprosilo: „Mohu dál?“

Uvažoval, čeho vlastně byl svědkem. V životě už viděl mnoho podivností, ale toto přesahovalo cokoli, s čím se setkal. Jeho mysl nakonec to vše v poslední chvíli před přechodem do šedé zóny soumraku jednoznačně odmítla. Na podvědomé úrovni se prostě rozhodla, že odejde, jeho, Franka Falka, detektiva v pomačkaném plášti, vezme s sebou a zapomene. Jsou věci, kterým nelze dát rozměr ani smysl. Pak je lepší je roztrhat a hodit do koše.

Rozhlédl se a unaveně zakroutil hlavou. Dnes večer tady prostě nebyl. Ano, tak to bude nejlepší. Bezmyšlenkovitě vzal ze stolu malou krabičku s podivným hadím motivem na horní straně a dal si ji do kapsy. Pak vyšel do temného rána, nasedl do auta a odjel domů za svou manželkou. Poslední dny trochu postonává, bude teď o ni několik dnů s láskou pečovat a předčítat jí z knížek starověkých příběhů, které tak miluje…