Hledat

Kontakt

Zde mě můžete kontaktovat

Přihlášení

Se sluncem v duši

8-15.9.2022

Povídku jsem napsal do soutěže Rozsviťme ČR, která neměla dané zvláštní téma. Jedinou nutností bylo uvést v textu slunečnici, jako symbol naděje. To jsem taky naplnil s radostí a nadějí. Uzavírka soutěže byla 30.9.2022, povídku najdete celou na stránkách klasicky po vyhlášení výsledků... 😉
K povídce patří i báseň, kterou najdete na této stránce... 😉


 ♦♦♦

Možná řeknete, že si něco nalhávám, že se ten příběh nikdy nemohl stát, ale já vím, o čem mluvím. Já jsem tam totiž na rozdíl od vás byl. Na té louce pod lesem, kde smutně zářila mezi ostatními květy. Bylo to zrovna v den, kdy se na chvilku otevřely brány světla a probudily ji k životu. Dostalo se mi tak možnosti poznat slečnu Slunečnici, za což budu osudu navždy vděčný.

Sám nevím, co mě na tu louku dovedlo v to pozdní letní odpoledne, září hřálo s potměšilým úsměvem, který lákal k lásce. Moc jsem mu však nevěřil, v minulosti mi už několikrát ukázalo svou stinnou stránku. V ten den jsem spíš hledal jen tichou samotu a klid. Když dnes přemýšlím nad tím, kolikrát jsem mohl změnit směr svých kroků a skončit někde úplně jinde, docela mě mrazí. Jak málo stačilo a veškeré naděje by zůstaly nenaplněny! Život je ale právě o takových náhodách…

***
 

Usadil jsem se na trávě pod košatým bukem a opřel se o jeho kmen. Polední slunce se na mě pokoušelo dosáhnout svými paprsky, ale nakonec to vzdalo a bičovalo zástup svých oddaně vzhlížejících služebnic. Vždycky jsem obdivoval pole plná těch žlutých krásek. Tu pokoru, se kterou se obrací za sluncem s neochvějným přesvědčením, že jejich osud závisí pouze na jeho uhrančivém pohledu.

Zasněně jsem pozoroval, jak se slunečnice kývou v lehkém odpoledním vánku, když tu odněkud z pole ke mně přilétl slabý hlásek: „Haló, vy tam! Slyšíte mě? Haló!“

Vyskočil jsem a rozhlížel se po zdroji hlasu. Slunečnice se s jemným šelestem ukláněly svému chlebodárci, do díry pod kořeny buku vběhla vyplašená myš a ze vzdálené vsi ke mně dolehl zvuk zvonů. Jinak všude vládlo ticho. Uvolnil jsem se. Byla to jistě jen iluze, kterou si z náhodných ruchů vytvořil můj mozek. Takové věci se stávají. Třeba nedávno jsem zcela jasně slyšel hlas vycházející z vodovodních trubek. Lákal mě na párty s balónky, skřípavě se smál a…

„No tak, vy tam u toho zeleného obra… copak mě nevidíte? Pojďte přece blíž.“

Byl to jemný dětský hlásek se zvláštním přízvukem. Jako kdyby přes vodopád slov za tichého rána přelétla vážka a pak se ztratila v duze. Přes tu jeho něhu jsem pocítil záchvěv strachu. Osamělý muž, neproniknutelná hradba žluté mystiky a ztracené dítě – ta kombinace by se dost dobře mohla stát námětem na hororový příběh...

 ♦♦♦

   Podobné texty

Komentáře

Napište číslo 100 slovem

Zatím nebyly vložený žádné příspěvky


Nepřihlášený