Kdysi dávno, za mladých časů světa, žil v jeskyních na okraji Hory kmen malých netopýrů. Hrdě si říkali Letci, byť s tím jejich létáním to nebyla žádná sláva. Každé ráno se skupina Letců spravedlivě vylosovaná výběrem Šéfa vydala na okraj srázu a skočila ve snaze nabrat trochu vzduchu do blanitých křídel a doletět co nejdál. Většinou to dopadlo tak, že se celému výsadku, oslepenému denním světlem podařilo pouze v rámci minimálně kontrolovaného pádu skončit ve vysoké trávě několik stovek netopýřích délek od srázu.

Pak se skupina za křiku Velitele seřadila a vykročila vysokou trávou zpátky do kopce, sbírajíc pro kmen něco k snědku. Na sráz se zpravidla znavená vyškrábala utrmácená teprve v pozdní odpoledne. Celý kmen následně podle výsledku výpravy více či méně vydatně pojedl a pak se všichni odebrali ke spánku. Ráno celý kolotoč začal znovu. Všichni byli se svým údělem smířeni, málokdo byl spokojený, ale nikdo nereptal.

Jeden rebel se ale přece jen našel. Jak jinak, byl to mladý netopýrek Batt, v každé akci odporu proti starším kmene podporovaný svou kamarádkou Betty. Navíc se poslední dobou k jeho protestním schůzím začalo připojovat čím dál víc mládeže, které imponovalo, že jako jediný byl schopný klást ty správné otázky:

„Z jakého důvodu,“ přiváděl do varu kuchaře, „jíme pořád stejné blafy, které naši Letci sbírají jen tak ze země cestou domů? A co na to hygiena?“

„Co víme o vztahu tlaku vzduchu opírajícího se do křídel k boulím, které denně získají Letci při nepovedeném přistání?“ Nalétal střemhlav do instruktora vzduchoplavby. „A proč se musí vracet pěšky?“

Vyptával se na mnohé a otázky pokládal tím rafinovaněji, čím láskyplněji mu Betty hleděla do očí a projevovala neskonalé nadšení z jeho hrdinství.

Kmen mu ty otázky a věčné rýpání do tradic toleroval, mnohým totiž mluvil z duše. Jenže jednoho dne to milý Batt přehnal. Položil totiž zásadní a velice drzou otázku někomu, kdo jako jediný měl právo vyžadovat odpovědi...