„Co vám mám k tomu říct, pane Kopyto?“ zeptal se Mařas a cpal si dýmku levným tabákem. „Já si myslím, že je to prostě tak. Voni to tam v tý laboratoři usmolili a pak jim to uteklo.“

Kopyto nesouhlasně kroutil hlavou: „Pane Mařas, jak by jim to mohlo uniknout, vždyť ty laboratoře jsou důkladně zabezpečený. Věda je dnes na vysoké úrovni a má to všechno pod palcem. Občas se, pravda, něco nepovede, asi jako v každé sféře lidského snažení. Ale únik takového charakteru, to je něco nemožného.“

„Tak nemožného, říkáte? Únik, jo? Tak vám teda řeknu, jak se to mohlo stát. Jak se to stalo! Protože já to náhodou přesně vím. Jako kdybych to viděl na vlastní oči,“ rozčílil se Mařas.

Z duše nesnášel takové ty pochybovače, kteří nevidí jasné pravdy světa. Člověk aby je furt poučoval, ale nakonec je vše marné. Z blbce myslitele neuděláš. Ale stejně to budeš zkoušet dál, dlužíš to vyšší moci.

„Tak se podívejte, chytrolíne, na ty slepice,“ ukázal dýmkou na kurník, u kterého stál slepičí výběh.

„A co s nimi, jak to souvisí s…“

„Hned vám to řeknu, jen mě nechte domluvit.“

Mařas se zatvářil náramně důležitě, potáhl si z dýmky a pokračoval: „Ty slepice jsou v kurníku, protože jsem je tam zavřel. Krmím je, věnuji jim veškerou péči, ale ony mrchy stejně když budou mít možnost, tak utečou. Venku se o ně nikdo nepostará, jenže ony to neví. Myslí si, pokud teda slepice dokážou myslet, že na druhé straně plotu je tráva zelenější. Já jejich úmysly samozřejmě předpokládám, a proto výběh pečlivě kontroluji. Ty nány ho totiž rády podhrabávají. Prostě chtějí uniknout. Takže tady, na mém dvorku, proti sobě stojí síly dobra a zla. Já jsem pochopitelně ten klaďas. Myslím na to, jak se o ty chudinky postarat, aby se mi pak ony zase časem odvděčily například kvalitním slepičím vývarem nebo pečenými hnáty. Ony jsou oproti tomu to zlo, protože se chtějí dostat ven, kde hodlají zamořit svět slepičinci. Chápete, pane Kopyto? O to tady běží a vo tom to je.“

Kopyto na něj nechápavě zíral. Mařas znal ten přiblblý pohled tupé ovce, která ničemu nerozumí, ale o všem ví vše. Byl z něj už unaven. Jak můžou lidi být tak neskutečně hloupí? Copak jim nic neříká obyčejný selský rozum? To opravdu nedokážou poodhrnout roušku manipulace a uvidět holou pravdu na podnosu reality?

„Čemu tady nerozumíte, pane Kopyto? Ve Wu-Chanu měli špatně zabezpečený výběh. A my teď tady máme spoustu slepičinců. Hlavní problém je v tom, že ti Pekiňáci měli chuť na pečené hnáty podle vlastního receptu, který by si později nechali dobře zaplatit. No, abyste mě teda plně chápal, mluvím teď tak nějak obrazně, slepičince jsou v tomhle kontextu onen virus. A hnáty jsou… no, vždyť chápete, prostě mám rád takové ty umělecké přirovnávky. Ale zpátky k věci. Kde jsem to…,“ zamotal se v obrazech Mařas, protože se na chvilku dostal mimo bezpečnou zónu konspiračního kontextu.

„U slepičinců, skončil jste u slepičinců,“ pomohl mu Kopyto, který poznenáhlu začínal v informacích objevovat jisté vzorce logiky.

„Jo, takže si ten vývar chtěli nechat dobře zaplatit a pak si hodlali žít na ještě vyšší noze a ještě pohrdavěji přehlížet dělnickou třídu. Ale bůh je veliký a ve své moudrosti jim tu drůbež vypustil do volné přírody. Pravda, kapku to nedomyslel s těmi slepičinci, ale to teď není důležité. Podstatné je, že selhalo pletivo. Možná mělo taky šikmá oka, nevím. Teď sice ve snaze ututlat to tvrdí, že na vině byl mokrý trh, jenže to je lež! Dobrý týden předtím vůbec nepršelo, a to jsem si, pane Kopyto, ověřil z několika zdrojů! Dokonce i Pepa Šoulinů z horního konce to ověřoval přes bývalou tchyni z Prahy a ta bydlí jen dvě ulice od čínské ambasády. Chápete už konečně ty souvislosti?!“

„Proboha, já jsem teď úplně…,“ Kopytu zjevně došla řeč. Koukal tak nějak vytřeštěně. V očích mu už ale svítal plamínek pochopení. Mařase to potěšilo. Tak přece to nebylo marné a on teď může vytáhnout nejtěžší kalibr a svůj největší trumf. Má přece jedinečnou šanci zachránit pro dobro rozumu další ztracenou duši!

Naklonil se ke Kopytu a spiklenecky zašeptal: „A navíc… jsou tady… ty čáry…,“ nedopověděl, aby posílil účinek svých slov dramatickou pauzou.

„Čáry…,“ vydechl Kopyto a ač ateista, pokřižoval se. Před čáry a kouzly ochrání zaručeně jen kvalitní zaklínadlo. Měl by si co nejdřív sehnat nějaký vhodný amulet.

„Jistě,“ kul Mařas železo za horka, „čáry na obloze plné toho svinstva, které Ťinťanům uteklo. Oni do nich už předtím přidávali kdeco, ale furt to nemělo ten pravej šmak. Až teď našli zásadní ingredienci, kterou nás hodlají pořádně nakrmit. A Amíci jim to spolkli i s navijákem. To koukáte co, pane Kopyto?“

„A… co… jim spolkli? Jak to, že… to spolkli?“ Mařas měl už v mysli regulérní temno. Jeho vždy veselé vrásky bohéma kolem očí se prohloubily. Vše mu totiž začínalo docházet. Peníze ne, ty mu došly už dávno. V tuto chvíli byl na řadě rozum. Veškerá kolečka soukolí známého jako realita zapadla na své místo. Pochopil. Obdivoval pana Mařase. Tu jeho rozhodnost a fenomenální přehled! To charisma moudrosti! Zaplavila ho vlna vděku, že mu konečně otevřel oči. Přesto ale ještě něco nehrálo.

„Počkejte, pane Mařas, vy si myslíte, že…“

„Ano, přesně tak, pane Kopyto, o tohle zde běží. Amíci jsou v tom namočeni s Číňany, protože se jim pomíchaly slepice a teď nevědí, která je čí. Nejsou si jisti, jestli to jsou jejich slepičince nebo čínské. A tak je místo vzájemného obviňování společně ládují do letadel a posílají do celého světa! A nejen to. Ona nemoc je sice nemoc, ale je potřeba myslet taky i na obchod. Takže oni dokonce vypravují zvláštní vlaky s čističem na ten sajrajt, říkají tomu vlakcína. A tu násilím cpou do těch, kteří vychytrale nosí roušky a myslí si, že jsou v cajku. Věru, pane Kopyto, tahle doba je plná temných podivností. Ale my, kteří máme přehled, víme jak z toho ven. Odhalujeme tu hrůzu, sdílíme ji s těmi, kteří tápou a děláme tak svět lepším místem k životu!“

„Panebože,“ zašeptal Kopyto, „takže takhle to všechno je! Takhle se to stalo! Neuvěřitelné spiknutí! Děkuji vám, pane Mařas! Ze srdce vám děkuji!“ klaněl se a uctivě pozpátku couval na ulici.

Definitivně prozřel. Najednou mu jeho první reakce připadaly směšné, ba dokonce až ubohé. Jak byl jen zaslepený! Pan Mařas měl přece ve všem pravdu a on, Kopyto, který si vždy myslel, že chápe souvislosti, se mýlil!

Jen co se zmateně s Mařasem rozloučil, vyrazil Kopyto šířit tyto neskutečně děsivé pravdy do světa, dokud je ještě čas. Vždyť nejen ručičky atomových hodin Posledního soudu jsou již těsně před dvanáctou. I ty covidové hrozí půlnocí! Pak už nebude čas vyčůrat se a spát. Nastane konec, a to přece nesmí dopustit!

Běžel jako o život. Vždyť osud lidské civilizace byl teď v jeho rukou…

***

Zdál se vám tento příběh naprosto šílený a přitažený za vlasy? Doufám, že ne. Byl totiž až příliš skutečný.

Protože faktem je, že i když svět zasáhla pandemie nemoci, nebylo na ní nejhorší snad ani tak to, co ničila ona sama, jako spíš to, co si navzájem způsobovali lidé. Všude kolem nás totiž byla (a stále je!) spousta Mařasů, kteří lidem našeptávali z prstu vycucané „souvislosti“ kombinované vyslovenými bláboly. A kolem nich bohužel jako mouchy nad medem kroužila spousta Kopyt, která nedokázala rozlišit hlouposti od logiky.

Je nepochybné, že během pandemie došlo i k množství chyb z neznalosti. Těm se žádná sféra lidského snažení nevyhne, jak správně podotknul ještě nepomatený Mařas. Ty nejhorší ovšem napáchala lidská hloupost, která i ten nejmenší a nejnevinnější omyl dokáže překroutit do naprostých absurdit.

Co dodat na závěr? Na světě je bohužel ještě stále příliš mnoho Kopyt a příliš mnoho Mařasů. A tak se pandemie určitě zase ráda vrátí, protože ví, že oni většinu práce udělají za ni…