~~~
Je duši v tichu příliš chladno,
žár v sobě přesto stále chrání,
často si smutně sáhne na dno,
které se zjeví za svítání.
Hlubinou prázdna pluje tiše,
na hvězdy hledí bez naděje,
a smutné verše stínům píše,
řádek se štěstím nezachvěje.
Ale chlad skončí jednou ráno,
smích vloček nezní už tak stroze,
hvězdy jsou blíže, nevídáno,
jak jen se třpytí na obloze!
To je to ráno, kdy zas vzplanu,
když v oknech sluncem svět se jaří,
už vím, kým byl jsem, kým se stanu,
když hvězdy usnou na polštáři...
~~~
