S cestováním v čase je jedna zásadní potíž - nikdy nevíte, jestli je dnešek stejný, jaký by byl v případě, kdyby po něm mělo následovat pondělí. Brian asi něco tušil, jenže my jsme to nechápali. On se pak ztratil a my ostatní jsme byli vrženi do víru času.

Vím, že mi teď nejspíš nerozumíte. Říkáte si, že jsem začal příběh vyprávět od prostředka. Jenže některé příběhy jsou už takové, nedokážete v nich rozlišit začátky a konce. My, celá naše skupina, jsme doslova spadli do utahující se časové smyčky. Najednou jsme nemohli tam ani zpátky. A přitom stačilo pouze v tu pravou chvíli nenastoupit do autobusu. Nic z toho by se nestalo, kdyby... No, myslím, že nejlepší bude začít od chvíle, kdy jsme procházeli kolem toho domu nedaleko zastávky...

Ringo, George, John, Brian a já jsme na tu proklatou zastávku dorazili něco po půlnoci, neptejte se ale který den. Brian sice tvrdil, že je pondělí, ale to není možné. Naše sešlost v baru U Zlaté lyry se totiž konala v sobotu. Docela jsme to rozjeli, ale ne až tak, abychom tam strávili dva dny a nevěděli o tom. Na zastávce jsme se octnuli zhruba půlhodinu po tom, co jsme opustili bar, takže by to měla být neděle. Jenže asi nebyla a v tom je ten průšvih. Vše se však začalo kazit, ještě než jsme došli k zastávce.

Procházeli jsme právě alejí topolů, na jejímž konci stál starý dům. Na průčelí měl pověšenou světelnou reklamní tabuli. Měla toho už za sebou asi dost, protože teď jen tak problikávala. Zobrazovala studenta s kšiltovkou, který hledí na vycházející slunce. Nad ním svítil nápis, ze kterého bylo vidět jen první dvě slova - Zítřek je...