S cestováním v čase je jedna zásadní potíž – nikdy nevíte, jestli je dnešek stejný, jaký by byl v případě, kdyby po něm mělo následovat pondělí. Brian asi něco tušil, jenže my jsme to nechápali. On se pak ztratil a my ostatní jsme byli vrženi do víru času.

Vím, že mi teď nejspíš nerozumíte. Říkáte si, že jsem začal příběh vyprávět od prostředka. Jenže některé příběhy jsou už takové, nedokážete v nich rozlišit začátky a konce. My, celá naše skupina, jsme doslova spadli do utahující se časové smyčky. Najednou jsme nemohli tam ani zpátky. A přitom stačilo pouze v tu pravou chvíli nenastoupit do autobusu. Nic z toho by se nestalo, kdyby... No, myslím, že nejlepší bude začít od chvíle, kdy jsme procházeli kolem toho domu nedaleko zastávky…

***

 

Ringo, George, John, Brian a já jsme na tu proklatou zastávku dorazili něco po půlnoci, neptejte se ale který den. Brian sice tvrdil, že je pondělí, ale to není možné. Naše sešlost v baru U Zlaté lyry se totiž konala v sobotu. Docela jsme se rozjeli, ale ne až tak, abychom tam strávili dva dny a nevěděli o sobě. Na zastávce jsme se octnuli zhruba půlhodinu po opuštění baru, takže by měla být neděle. Jenže asi nebyla a v tom je ten průšvih. Vše se však začalo kazit, ještě než jsme došli k zastávce.

Procházeli jsme právě alejí topolů, na jejímž konci stál starý dům. Na průčelí měl pověšenou světelnou reklamní tabuli. Prožila toho už asi hodně, protože teď jen tak problikávala. Zobrazovala studenta s kšiltovkou, který hledí na vycházející slunce. Nad ním svítil nápis, ze kterého bylo vidět jen první dvě slova – Zítřek je.

Ringo a Brian (no tak dobře, byli to tedy Richard a Bohouš a skutečná jména nás ostatních fandů Beatles jsou Jindřich, Jan a já jsem Pavel, mezi sebou se ale zásadně oslovujeme jmény svých idolů) šli vepředu a o něčem se dohadovali. My, zbylí Brouci, jsme kráčeli mírně unaveni a jen sem tam prohodili slovo.

A tak jsme v té chvíli jasně slyšeli Briana, jak hlasitě zaklel: „Sakra, já jsem vás jako skupinu dovedl k největší slávě, tak proč mám umřít tak mladý?“

Bohouš se do role manažera Beatles Briana Epsteina často dokázal vložit tak opravdově, že o tom přesvědčil i nás ostatní.

„Není to fér, tak mladý! Dnes jsem tady a zítra…“ V tu chvíli si všiml problikávajícího nápisu. „Zítřek je naprd!“ zařval, sehnul se, zvedl kámen a vší silou jím mrštil do tabule. Nápis zhasl a střepy s cinkotem popadaly na chodník.

„Briane, zbláznil ses? Vždyť nás –“ Dál jsem se nedostal.

Bylo to nemožné, ale rozbitá tabule se rozzářila. To světlo však bylo daleko silnější, než by zvládaly původní přesluhující trubice. Přímo oslepující nadpozemský svit. Byť mě paprsky bodaly do očí, se mi povedlo se mi zahlédnout teď už úplný nápis, který zněl Zítřek je tam, kam vykročíme dnes! A zahlédl jsem i obličej kluka nad ním. Teď se už nedíval do vycházejícího slunce. Díval se na mě. A nebyl to nějaký neznámý kluk z reklamy, byl to Brian.

Pak tabule nadobro zhasla a nás zahalila tma. Než si mé oči zvykly na temnotu, přemýšlel jsem o tom zjevení, ale nakonec dospěl k přesvědčení, že jsem asi kapku přebral a zmáhá mě únava.

Snad tak usoudili i ostatní, protože jsme všichni beze slova vykročili. Jako bychom se jednomyslně shodli, že je nejvyšší čas jít spát. Pouze Brian tam chvilku zůstal a zamyšleně zíral na tabuli. Za chvíli nás doběhl a za pět minut jsme stáli na zastávce.

Když tak nad tím uvažuji, tak už v tu chvíli jsem cítil, že se něco změnilo. Jiný byl vzduch, který jsem dýchal, i zvuk štěrku pod nohama. Změnila se i nálada. Kluci postávali u prosklené boudy a mlčeli. Brian, který byl z nás vždycky nejupovídanější, koukal hluboce zamyšlený do země a v ruce žmoulal svoji minci pro štěstí.

Teprve po hodné chvíli zašeptal: „Zítra mám tu zkoušku, držte mi palce, kluci.“

„Tu máš přece v úterý,“ udiveně jsem zareagoval.

„No vždyť říkám, že zítra,“ zabručel.

Polknul jsem a další slova nedokázal protlačit přes rty. Spatřil jsem totiž, jak Brian u každého slova jemně problikl. Jako kluk na té reklamě, až na to, že stál vedle mě. Viděl jsem to docela jasně, ale mysl je už taková, že si dokáže i naprostou absurditu vysvětlit racionálně. Ze zatáčky se v tu chvíli ozval bublavý zvuk autobusu a jeho reflektory ozářily zastávku. Napadla mě uklidňující myšlenka, že to asi byla ta příčina.

***

 

Velký černý autobus zastavil, motor ztichl a chvíli se nic nedělo. Zasyčelo to a dveře se otevřely. Na místě řidiče seděl vysmátý černoch v červené kostkované košili. Na očích měl černé brýle, vedle sedadla stála opřená bílá hůlka. Už ten pohled byl docela šílený, ale to, co řidič pohupující se ze strany na stranu řekl, bylo fakt mimo.

„Nasedat, panstvo! Hej, hej, hej! Zdraví vás Stevie, a kdo se diví, že nemá lístek, vyvázne živý! Tak račte vstoupit, nebudu lhát, čas nelze koupit za žádný plat!“

Stáli jsme přede dveřmi a koukali na něj jako uhranutí. Nikdo z nás nebyl schopen říct ani slovo. Řidič se na nás zazubil a zmáčkl klakson.

„Hej, hej, hej! Zdraví vás Stevie, a kdo se diví…,“ znovu odrecitoval celou repliku a kmital do taktu. Pak zlehka šlápl na plynový pedál. Autobusem to cuklo.

Brian stojící vedle se zavrtěl, pohlédl na mě a řekl: „Pondělky jsou nejhorší dny v týdnu, ale když ti ujede autobus, zbytek týdne už vůbec nebude stát za nic.“ Pak se otočil k ostatním a pronesl: „Pojedeme, pánové?“

Vyhodil do vzduchu minci, chytl ji a připlácl na hřbet druhé ruky. Podíval se na ni a zachmuřil se. Vstoupil do autobusu a zmizel v jeho přítmí. Podívali jsme se na sebe a jeden po druhém ho bezmyšlenkovitě následovali. Řidič si nás prohlížel nevidomýma očima a s úsměvem nám kynul: jen vstupte, hej, hej, hej!

Teprve když se dveře zavřely, vrátil se nám dar řeči a jeden přes druhého jsme začali rozčileně mluvit.

„Co tohle všechno má znamenat? Já nic nechápu!“

„Ta reklamní tabule byla rozbitá, a přece svítila! Jak je to možné?“

„Viděli jste toho řidiče? Není to Stevie Wonder?“

„Ne, není! Jak by mohl, vždyť ani my nejsme skuteční Brouci!“

Překřikovali jsme se několik minut. Já jsem myslel na scénu u zastávky, nějak to souviselo s časem. Brian řekl něco divného, nedávalo to smysl. Bylo možné, že se prostě jen spletl.

Obrátil jsem se na něj: „Briane, proč jsi mluvil o pondělku, když je teprve neděle? Nebo není?“

Otázka zůstala bez odpovědi. Rozhlédli jsme se. Kromě nás čtyř a vysmátého řidiče už v autobusu nikdo nebyl. Brian zmizel.

***

 

Motor opět tiše zabublal a autobus se rozjel. Všichni jsme se otočili na chlápka za volantem, jako bychom ho teprve v tuhle chvíli doopravdy vzali na vědomí.

Jelikož jsem byl nejblíže, vykřikl jsem na něj: „Hej! Zastavte a vysvětlete nám, co se to děje!“

Řidič se ke mně po způsobu nevidomých otočil, zeširoka se usmál a opět spustil své oblíbené hej, hej, hej. Když jsem se na něj konečně podíval pořádně zblízka, pochopil jsem, že není skutečný. Spatřil jsem přes něj ubíhající silnici! Občas problikl. No super, pomyslel jsem si, slepý neexistující šoumen na baterie řídí autobus v pondělí, které si na cestu zapomnělo přibalit neděli!

Kluci stáli kolem a nevěřícně na něj zírali. Beze slova jsem si sedl, sledoval ubíhající cestu a přemýšlel. V mysli jsem si zabroukal první sloku Yesterday: Včera se všechny mé starosti zdály tak daleko, teď to vypadá, že tu zůstanou, já věřím ve včerejšek. Ha-ha, v jaký včerejšek? Byť mi jinak písně Beatles dávaly odpovědi na otázky všedních dnů, dnes to nefungovalo.

Cesta probíhala relativně klidně a bez zastávek. Stejně nebylo kde zastavit, protože i když jsem tou linkou jezdil docela často, teď se za okny míhal naprosto cizí svět. Žádná světla města, žádný ruch v ulicích. Jen prsty stromů, které se natahovaly za projíždějícím autobusem a pak mizely ve stínech. V mysli se mi rodila absurdní představa přesunu v čase. Jenže zjevně stála na reálném základu, vždyť jsem ani netušil, jaký je dnes den! Dělalo se mi z toho špatně.

Najednou před námi zazářilo světýlko, a než jsme se stačili vzpamatovat, projeli jsme kolem zastávky. Byla to ta samá, na které jsme do autobusu nastoupili! Jezdili jsme patrně v kruhu. Autobus kolem ní prosvištěl bez zpomalení.

George zezadu zařval: „Rád bych vystoupil, šofére!“

„Jo, já taky a platit nebudu, když vystoupím tam, kde jsem nastupoval!“ připojil se John a já jsem v jeho hlasu cítil vzrůstající strach. Nedivil jsem se mu, sám jsem byl mimo. Za okny se míhal ten stejný podivný svět, jen byl trochu jasnější. Svítalo, ale ani to nedávalo smysl, vždyť bylo teprve krátce po půlnoci.

Najednou se ke mně naklonil Ringo: „Koukni, Paule, ty domy tam předtím nebyly,“ ukázal na stavení vynořivší se z temnoty.

Byly to jen nějaké chýše pokryté slámou. Z jedné z nich vyběhl muž, vytřeštěným zrakem na nás chvíli zíral a pak vzal vidle opřené o zeď a hrozil nám jimi. Zahlédl jsem i hlouček žen a dětí, který se s vřeštěním rozprchl do lesa. Byl to jakýsi starodávný svět plný hrůz, které z lidí udělaly ustrašenou smečku neurotických tvorů. Výjev zmizel a pak jsme už zas jeli prázdným lesem.

Zanedlouho jsme opět minuli zastávku. Na vteřinu se mi zdálo, že tam v rodícím se ránu někdo stojí. Byla to však jen hra stínů za svítání. Bylo to divné, ale čas v tom neskutečném světě za okny autobusu běžel podstatně rychleji. Nejen v rámci dne, přeskakoval celé věky. Teď už jsme hleděli opět na jinou dobu. Stavení zmizela, na jejich místě byl háj. Opodál stály hradby městečka. Lidé před branou si na nás ukazovali a něco volali. Z hradeb se sneslo mračno šípů, ale než dopadly, byli jsme pryč.

Když jsme se blížili opět k zastávce, už z dálky jsem u ní viděl osamělou postavu. Byl to Brian. Stál tam a pohazoval si tou svou mincí. Vždycky když potřeboval učinit nějaké zásadní rozhodnutí, nechával to na osudu. Panna, nebo lev. Jako by nám i teď chtěl naznačit, že se musíme rozhodnout.

„Zastavte! No tak zastavte ten autobus, Stevie, nebo kdo vlastně jste!“ zařval jsem na to průsvitné tělo za volantem. Odpovědi jsem se nedočkal, kromě moudra, že čas nelze koupit za žádný plat. Autobus opět minul zastávku a mně v tu chvíli už bylo jasné, že sám od sebe nezastaví a my budeme tou trasou bloudit snad do skonání světa.

Kluci se už mezitím snažili rozbít okna s tím, že bychom mohli postupně vyskákat za jízdy. Byl to ale jen nesmyslně zoufalý plán, protože vyskočit v této rychlosti z autobusu by se rovnalo jisté smrti. Navíc okna odolala všem snahám, zjevně byla nerozbitná.

Čas plynul čím dál rychleji. V další z mnoha okružních jízd jsme už projížděli dobou, ve které byly městečko i jeho následovníci dávno zaváté nánosy hlíny. Kraj pokryl les. V dálce jsme viděli oheň a dým, zuřila válka. Záblesky výbuchů měly zářivě rudou barvu. Byly to zjevně trhaviny nové, našemu času blízké éry. Měl jsem pocit, že podle posloupnosti v čase budeme už brzo projíždět zemí budoucnosti. Nadobro zmizíme z vlastní doby. Naše existence se rozplyne v čase. Zamrazilo mě. Pochopil jsem, co je třeba udělat.

„Ten autobus musíme stůj co stůj zastavit. Dostali jsme se do časové smyčky, která se nás chystá vymazat ze světa. Zatím sice netuším, jak z ní ven, ale vystoupit musíme co nejdřív, jinak nemáme šanci,“ řekl jsem klukům.

„To jsme už přece zkoušeli. Okna nerozbiješ, řidiče nepřemluvíš. On je nejen slepý, ale zjevně i hluchý, pořád mele tu svou,“ naštvaně pronesl George a ulomenou tyčí opět vyrazil bez úspěchu proti oknu.

„Já myslím, že autobus je jen důsledkem toho, co se stalo předtím, nejdřív ale musíme vystoupit,“ doplnil jsem, bylo mi však jasné, že George má pravdu. Mysl mi drásalo zoufalství, pocit bezvýchodnosti byl čím dál silnější.

Pak mi však pohled padl na panel vedle dveří. Hlasitě jsem se rozesmál. Přátelé na mě koukali jako na blázna, ale to mi bylo jedno. Objevil jsem možnost úniku, vzhledem k okolnostem dost nečekanou. Hrátky s časem sice možná jsou nepochopitelnou kratochvílí nějakého šíleného gamblera vesmíru, ale kupodivu i on musí dodržovat základní pravidla dopravy! Natáhl jsem ruku a zmáčkl červené tlačítko s nápisem Stop.

Rozzářil se nápis, u řidiče to cinklo a automatický hlas oznámil: „Připravte se prosím, na další zastávce zastavíme. Děkujeme, že jste se rozhodli pro naši společnost!“

Po chvíli šokovaného ticha spustili hoši nadšené ovace.

„No tak tohle byl neuvěřitelný tah, kámo,“ objal mě George. „Cestoval jsem už lodí, letadlem, v autě, na kole i vlakem, ale z tohohle autobusu vypadnu opravdu rád.“

„Paule, vždy jsem tě měl za génia, teď jsi to pouze potvrdil. Smekám před tebou,“ rozplýval se John.

Řidič se na nás nepřátelsky podíval. Jelikož se však zastávka blížila, přibrzdil a za chvilku zastavil. Dveře se otevřely. Stevie už neřekl nic, jen za námi vztekle zavřel dveře a autobus zmizel v podvečerní mlze.

***

 

Brian se na nás díval, jako by se nic nedělo. Fascinovaně jsem sledoval, jak si v klidu pohazuje mincí. Čas nelze koupit za žádný plat, zaznělo mi v hlavě. Nevydržel jsem to a přistoupil k němu.

„Briane, kde ses ztratil? Nastoupil jsi před námi do autobusu a najednou jsi v něm nebyl!“

„Do jakého autobusu? O čem to mluvíš? Já že jsem se někam ztratil?“ zjevně nechápal.

„No přece do toho černého autobusu, ze kterého jsme právě vystoupili! Řídil ho Stevie Wonder a my jsme pak jezdili pořád dokola a nemohli vystoupit! Teď odjel, tos ho vážně neviděl?“

„Stevie Wonder řídil autobus? Teď jsi mě vážně pobavil! Netušil jsem, že máš takovou fantazii!“ rozesmál se Brian. Pak ale ztichl, když spatřil naše vážné tváře. „Hele, kluci, nevím, o co vám jde. Před chvilkou jsme přišli na zastávku a vy na mě najednou spustíte takovou historku. Asi ta naše předvčerejší akce fakt stála za to,“ zabručel a opět vyhodil minci. Má ruka vystřelila a chytla ji. Brian se chystal zaprotestovat. Jenže já jsem měl najednou mlhavý pocit, že ta mince je důležitá, a tak jsem ho přerušil:

„Briane, nechápu sice, jak je možné, že o ničem nevíš, ale teď je to jedno. Jsme v průšvihu a z nějakého důvodu to souvisí s tvou mylnou orientací v čase. Teď se musíme pokusit napravit, co jsi zničil. Jdeme zpátky k tomu domu!“ Chtěl jsem už vykročit, ale ještě jsem se ho zeptal: „Jaký je den, Briane? Jaký si tedy myslíš, že je?“

Podíval se na mě zmateně: „No přece pondělí. Co to je za blbé otázky?“

Teď už s jistotou jsem se otočil k ostatním a vysvětloval: „Slyšeli jste? Brian tvrdí, že je pondělí! My ale víme, že je pořád neděle. Jak je to možné? Brian rozbil reklamní ceduli, řekněme, že zničil něčí majetek a sám při tom něco ztratil. Z nějakého důvodu pro něj zítřek, tak jak ho chápeme my, přestal existovat. Jeho čas jako by vypršel. Nastoupil do autobusu a rozplynul se. Nás postihl jiný osud. Protože jsme nastoupili do toho autobusu spolu s ním, ale nebyli jsme přímo odpovědní, uvázli jsme v časové smyčce. Máme ale ještě šanci se zachránit. Půjdeme prostě zaplatit vzniklou škodu.“

Byl jsem té noci podruhé za blázna. Všichni na mě koukali a v jejich očích jasně zněla má diagnóza.

„Kámo, chápu, že jsme prožili divnou jízdu, ale už je to za námi, takže se opět hoď do klidu.“ George pečlivě volil slova, zjevně aby mě zbytečně nerozrušil.

Ringo mě chytl za ramena a řekl: „Paule, půjdeme s tebou k tomu domu a s námi k němu přijde slunce, znáš přece tu píseň.“

***

 

A tak jsme se vydali na zpáteční cestu k domu, po které jsme šli před pár minutami nebo věky. Záleží, z jakého úhlu pohledu se na to podíváte. Nic se tam nezměnilo. Tabule ležela rozbitá na chodníku. Dům temně mlčel. V topolech ševelil vánek. Něco děsivého vyčkávalo…

Přistoupil jsem ke dveřím a zabušil. Chvilku se nic nedělo. Pak se dveře otevřely. Dovnitř nebylo vidět, ale cítil jsem na sobě tázavý pohled.

„Přišli jsme zaplatit škodu, kterou jsme vám způsobili.“

Zmlkl jsem, nevěděl jsem, co víc říct. Popravdě jsem vůbec netušil, co bude dál. Má představivost dosáhla jen po okraj temnoty těsně za prahem dveří.

Vtom jsem slyšel vyjeknout Johna: „Co to… proboha… je?“

Zaslechl jsem tichý šelest, jako když se rozhrne těžké brokátové roucho. Něco se blížilo. Byla to ruka. Ne ruka, spíš pouhý hnát kostlivce sevřený v pěst. Vysunulo se to až po loket a zastavilo se. Pak se prsty pomalu rozevřely. Dlaň čekala.

Byla to ruka Převozníka ovládajícího řeku času. Může vás nechat proplout tokem vašich vlastních životů, nebo vás z něj klidně vytrhnout a vložit na libovolné místo nekonečné mozaiky vesmíru. My jsme byli prozatím v jakémsi mezisvětě, ve kterém se čeká na Převozníkovo rozhodnutí. Z nějakého důvodu nám byla nabídnuta šance vyplatit se. Snad jsme za tou šancí nevědomky šli. Zítřek je tam, kam vykročíme dnes, hlásala reklama z tabule. Naše kroky možná určily, jestli zítřek nastane a jaký bude.

Bázlivě jsem do kostlivcovy dlaně vložil Brianovu minci. Pařáty se sevřely a ruka se stáhla zpět do stínu. Dveře se zabouchly. Roztřásl jsem se.

***

 

Něco se změnilo. Cítil jsem to, ale nedokázal bych to popsat. Jako by ozubená kola času zapadla na své místo.

„V úterý mám tu zkoušku, kluci. Doufám, že se na ni zítra pořádně vyspím,“ řekl Brian.

Podíval jsem se na tabuli, byla v původním stavu z večera. Kluk ve kšiltovce hleděl na vycházející slunce. Nad ním problikával nápis Zítřek je.

„To dáš, Briane,“ ubezpečil jsem ho.

George nespokojeně zavrčel: „Dokdy tady budeme trčet a koukat na starý dům?“

„Jo, civět na ceduli s hláškou, že zítřek je kdoví co, je blbost. Já přesně vím, co bude zítra – budu si léčit kocovinu a proklínat každou rundu, ke které jsem se tak rád nechal ukecat,“ přisadil si John.

Kluci zjevně na vše zapomněli, jejich čas se vrátil do chvíle před letícím kamenem. Jen já jsem měl pořád v mysli obrazy věků v černém autobuse a fakt, že jsme jen tak tak unikli pasti věčnosti. Ty představy mě už budou strašit do konce života. Možná je to tím, že jsem se téměř dotknul dlaně Převozníka, a tak na mně ulpěla stopa času. To je však cena za to, že jsem dokázal vykoupit zpět svůj život a taky životy svých přátel.

Jak se zpívá v nadčasové písni od Beatles: Včera se všechny mé starosti zdály tak daleko, teď to vypadá, že tu zůstanou, já věřím ve včerejšek.

Já však věřím hlavně v zítřek. Jsou lidi, kteří mají strach z budoucnosti a říkají si: „Co když žádné zítra nebude?“ Já ne. Já v zítřek prostě věřím…