Pár slov na úvod ...

Je tomu už hodně let, kdy jsem dostal po strýci svou první kytaru a to možná předznamenalo, co mě v životě čeká a co mě nemine. Možná to předznamenalo to, čím budu žít a co mi nedopřeje klidu, co mě bude rozčilovat i těšit, co mě bude ale taky trápit, s čím možná mnohdy nebudu souhlasit a co se mě přesto bude snažit nutit do zapsaní myšlenek, které mi letí hlavou a co bude trvat na tom (navzdory tomu, že občas opravdu nechci) abych to prostě dělal.

Když jsem ji dostal (a s ní samozřejmě knížku akordů), nezbylo mi, než se začít učit k čemu že to slouží.
Záhy jsem objevil, že je možno z ní vyluzovat tóny, které je možno spojovat v akordy a k nim připojovat slova. Zjistil jsem taky, že ta slova, která vždycky kdesi ve mně sídlila, je možno spojovat do vět, vhodně melodicky ztvárněných. Tak jsem pochopitelně přišel na to, že i slova mají svou melodii. A tak jsem je okamžitě začal seřazovat do písní za nesmělého brnkání kytary.
A najednou (no tohle!) vznikla první píseň o přátelství. Z dnešního pohledu, vzdáleného několik desítek let, krásně primitivní, ale přesto první a jedinečná, na což jsem i přes její jednoduchost a naivitu nesmírně hrdý. Netušil jsem, že to může něco znamenat. Netušil jsem to pak ještě dlouho.

Chcete vědět pravdu?
Netuším to ani dnes.
Prostě jen dělám to, co mě baví ...

Pár slov na úvod ...