Hledat

Kontakt

Zde mě můžete kontaktovat

Přihlášení

Šťastně až do smrti

15-17.5.2022

Tato hororová povídka prozatím nemá ve výhledu žádnou soutěž, takže je na mém webu zveřejněná celá. Jako fanoušek Stephena Kinga jsem prostě musel napsat něco děsivého, nebo to alespoň zkusit. A myslím, že ta scéna, kdy se v lese u hořícího auta zhmotní něco, co není z tohoto světa, za to stála. Psaní povídky mě opravdu bavilo, doufám, že případné čtenáře bude bavit číst. Určitě uvítám reakce, abych věděl, jestli má smysl pokračovat... 😉


 ♦♦♦

I. Poseidonův trojzubec

 

Sam byl dítětem štěstěny. Vždycky se mu splnilo vše, co si přál. Měl už ten dar. Proplouval životem a sbíral všechny ceny, které mu svět kolem nabízel a taky ty, o které kdykoli požádal.

Štěstí sehrálo svou roli i když se seznámil se Suzanne. Poprvé ji uviděl na diskotéce v zapadlém lokálu na kraji města, kam ho zavála náhoda. Dýdžej byl sice mizerný a obsluha pomalá, ale od chvíle, kdy na ni pohlédl, vše kolem ztratilo smysl. Seděla v rohu a smutně hleděla do hrnku s kávou. Když vycítila jeho pohled, upřela na něj své kovově černé oči. Samovi projel celou páteří až do mozku záchvěv horka. Celý se roztřásl. Fascinovaně se vpíjel do toho pohledu a hmátl po sklenici. Prsty ji však minul, zavadil o ni hřbetem ruky a sklenice se s třeskotem rozsypala po podlaze. Střepy přinášejí štěstí, pomyslel si. Kouzlo okamžiku však bylo pryč. Když zvedl oči z podlahy, žena tam už nebyla. Vyběhl z lokálu. Zahlédl ji nasedat do černého buicku a ten ve vteřině zmizel v temnotě. To bylo poslední skutečné velké štěstí, které ho v životě potkalo.

Od toho dne navštívil lokál několikrát a marně se rozhlížel, jestli ji nespatří. Teprve o dva týdny později se dočkal. Byla tam, usazená na stejném místě. Už neváhal ani vteřinu a přisedl si k ní.

„Ahoj, já jsem Sam.“

„No a?“ znuděně na něj pohlédla.

„Myslel jsem, že bychom si mohli dát skleničku. A třeba si zatančit.“

Dva uhlíky temných očí se do něj zabodly a Sam měl najednou pocit, že v té hlubině utone. Vlasy na zátylku se mu zježily. Pocítil náhlý, zcela nepatřičný závan strachu.

„To bys určitě nechtěl.“

Sklopila oči k hrnku kávy. Divný pocit odezněl. Sam se rychle vzpamatoval a ještě jednou zabojoval.

„Hele, vždyť o nic nejde. Vidím, že jsi tady sama. Já taky. Tenhle podnik jsem objevil úplnou náhodou a nikoho tady neznám. Vlastně neznám nikoho ve městě, teprve nedávno jsem se přistěhoval. Prostě jen chvilku dělejme, že jsme zde spolu a bavme se.“

Chvíli přemýšlela, pak se na něj podívala a usmála se: „Tak jo. Já jsem Suzanne.“

Sam byl překvapený její zvláštní proměnou. Najednou na něj hleděl usměvavý obličej s dolíčkem v levé tváři. Zpod šibalského obočí zářily dvě tmavě hnědé oči. Zvláštní, pomyslel si, proč se mi předtím zdály černé? Ta myšlenka odletěla v okouzlení z překvapivě příjemného večera, který následoval. Suzanne se uvolnila a její smích byl najednou plný radosti. Tančili spolu, vypili pár drinků, bavili se. Když odcházeli z baru, Suzanne šla se Samem k jeho autu.

„Svůj vůz necháš tady?“ kývl hlavou k černému buicku, který si pamatoval od minula.

„To není mé auto,“ řekla Suzanne a podívala se na Sama. „Tak pojedeme?“

***

 

Když vstoupili do domu a prošli vstupní halou, Suzanne se zkoumavě rozhlédla. Dům byl skromně, ale hezky zařízený. V obýváku se kromě televize a několika kusů nábytku vyjímala jen obrovská knihovna plná knih a několik vitrín a podstavců s uměleckými předměty a několika bustami. Když její pohled zavadil o lesk vitrín, zachvěla se. V rohu stála socha Poseidona s obligátním trojzubcem z leštěného kovu.

Sam stál vedle Suzanne a držel ji za pas. Měl radost, že se jí dům líbí. Jemu se zas šíleně líbila ona. Přivinul ji k sobě a zlehka políbil. Odtáhla se od něj: „Počkej, dala bych si nejdřív sprchu.“

Pak se mu přece jen na chvilku podvolila a když jeho polibek skončil, řekla: „A ty bys měl taky, mám ráda čisté jídlo.“

Rozesmál se. Byla nejen hezká a chytrá, ale jak dokazovala teď, ještě i náramně vtipná. Ukázal jí, kde je koupelna a šel do ložnice. Rychle se převlékl a uklidil rozházené oblečení. Z koupelny se ozvalo bouchnutí a tlumený výkřik. Přišel ke dveřím, neslyšel žádný zvuk.

„Suzanne, stalo se něco?“

„Ne,“ zavolala veselým hlasem, „jen jsem zakopla, máš tady nepořádek. Počkej, hned tam budu.“

Když o několik minut po ní vstoupil do koupelny, překvapil ho župan přehozený přes zrcadlo. Asi nějaký její zvyk nebo pověra. Moc si s tím nedělal starosti. Osprchoval se a šel do ložnice.

Čekala na něj dychtivě a majetnicky si ho k sobě přitáhla. Její nesmlouvavá touha ho tak trochu zaskočila. Byl zvyklý na roli dobyvatele, teď se octnul v opačné pozici a ke svému překvapení byl tou novou zkušeností šíleně vzrušen. A to, co mu Suzanne předvedla v následující hodině, nezažil za celý svůj život. Ještě nikdy nepoznal tak intenzivní pocit štěstí.

Když bouře v jeho těle odezněla, ležel znaveně vedle Suzanne a koukal se přes její tělo na listy stromů chvějící se ve vánku za okny ložnice. Horním rohem nahlížel Měsíc a vrhal do pokoje jemné nitky paprsků, které zdárně trhala noční lampa v rohu místnosti.

Jeho zrak se velice pomalu zaostřoval na odraz pokoje v okně. Viděl šatní skříň, před ní velkou postel a na ní vystupovala ze stínu jeho hlava. Hleděl chvíli do vlastních očí a jeho tělem začal procházet elektrizující plamen děsu. Nechápal ten pocit, vzpomněl si však na podobný záchvat strachu, který prožil v baru. Začal se třást. Jeho pohled v zrcadle se sklonil k dosud nerozeznatelnému tělu před ním. Pomalu začalo vystupovat ze stínu. Viděl křivku boků, jemné tvary ženskosti svažující se na jedné straně k útlým kotníkům a na druhé straně k hlavě s bohatou hřívou světlých vlasů. Všechno odpovídalo očekávání.

Jenže odraz odhaloval víc a víc detailů, které už smysl nedávaly. Kůže, zprvu jemná a vláčná, se začínala krabatit. Vystupující rohovinové výrůstky narušovaly její jednolitost. Kůže praskala a ze spár pomalu tekla jako asfalt hustá černá tekutina.

Samova mysl se vzpírala uvěřit tomu co vidí. Musí to být sen, nějaká noční můra nepochopitelně zhmotněná v bdělém stavu! Ve snaze probudit se z ní sklopil pohled na tvář Suzanne v očekávání, že se vše vrátí do normálu. Setkal se však s pohledem kovově černých, chladných očí. Sálala z nich prázdnota. Její hlas však zněl normálně:

„Co se děje, Same? Proč se na mě tak divně koukáš?“

Sam se znovu podíval do odrazu a jeho mysl vřeštěla hrůzou, když viděl, jak se hlava té zrůdy pohybuje v rytmu slov, která vyslovovala Suzanne:

„Same, no tak, co se stalo? Kam se to díváš?“

Otočila se ve směru jeho pohledu a Sam v odrazu na vteřinu zahlédl tvář toho tvora. Byl to děsivý obličej plný hladového očekávání. V otvorech podobných spíš rozevřeným ranám než očím číhaly dvě nenávistné bulvy plné krvavého slizu. Hlava prastarého netopýra křížená s démonem podsvětí z dávno zapomenutých mýtů by byla proti tomu zjevu příkladem nadpozemské krásy. Svraštělá kůže kolem nenasytné mordy, plné dlouhých a ostrých zubů, se nadouvala a po stranách jí visely kapky jedovatých slin.

Vtom tvor v odrazu spatřil sám sebe a zařval. Suzanne zařvala. Vyskočila z postele a vrhla se v primitivní živočišné nenávisti proti oknům, které nárazem svého těla rozbila. Krev jí prýštila z desítek ran. Sam stále ležel na posteli a v šoku nechápavě sledoval tu neskutečnou scénu. Nebyl schopen žádné smysluplné reakce. Suzanne se ohnala rukou po posledním zbytku skla. Do pokoje vnikal noční chlad.

„Škoda, Same, docela jsi se mi líbil. Teď tě musím zabít.“

Pomalu se k němu otočila, v očích pořád ta kovová čerň. Nebyla to už ale Suzanne. Pomalu se měnila v toho netvora skrytého dosud v ní. Sam viděl, že se něco ještě chystá říct, ale místo slov jí z hrdla vyklouzlo děsivé zavrčení.

Teprve ten zvuk Sama vytrhl z letargie. Ve chvíli, kdy tvor kterému ještě před několika minutami láskyplně říkal Susie, po něm skočil, překulil se a spadl vedle nočního stolku. Suzanne dopadla na postel a zatnula své pařáty do míst, kde před vteřinou ležel.

Sam už byl na nohou a přeběhl dveřmi do obýváku. Křičel hrůzou a v mysli měl jedinou myšlenku - dostat se od té bestie co nejdál. Byl už v půlce místnosti, když tam vtrhla i Suzanne. Pravděpodobně by ho vzápětí dostala, ale oslepil ji odraz ve vitrínách. Zjevně jí vadil pohled na vlastní podobu. S děsivým skřekem vitríny jednu po druhé napadala a rozbíjela. Když skončila s poslední, vrhla na Sama divoký pohled.

Těsně přede dveřmi do haly zakopl a v pádu narazil hlavou do sochy Poseidona. Zakymácela se a ve chvíli, kdy se král moří začal kácet k zemi, Suzanne zařvala a skočila. Sam ji viděl jako ve zpomaleném filmu dopadat na sebe a svůj marný boj s posledním zoufalým výkřikem vzdal.

V tu chvíli zahlédl lesk kovového trojzubce, který zkřížil dráhu letící bestie. Hroty pronikly kůží a zabořily se jí do těla. Suzanne zavyla bolestí. Vzápětí hroty trojzubce s hlasitým prasknutím prorazily její páteř a černá krev se vyvalila na koberec. Suzanne už opět nabývala lidskou podobu. Řvala bolestí, která nakonec přešla do nářku smrtelně zraněné ženy a po chvíli definitivně ztichla. Suzanne byla mrtvá. Netvor byl mrtvý.

***

 

Sam ležel několik hodin na podlaze obýváku. Když viděl zmítající se Suzanne, propíchlou skrz naskrz a řvoucí nelidským hlasem jen několik centimetrů od sebe, bylo to na jeho psychiku už příliš. Upadl do bezvědomí. Probíral se z něj jen velice pozvolna.

První zřetelný obraz, který rozeznal, byla její tvář. Vypadala jako tenkrát, když se s ní seznámil, akorát ho mátla její strnulost. Chvilku také nechápal, proč je nad ním v tak divném sklonu. Teprve pak si všiml, že visí nabodnutá na trojzubci. Najednou se mu vše vybavilo. Opět ho zavalila všechna ta hrůza minulé noci. Hlasivky odmítly vydat výkřik, který se mu dral z mysli. Dostal ze sebe jen zoufalý sípavý zvuk a začal se zmítat ve snaze odplazit se pryč. Měl však nohu uvězněnou pod sochou, takže po chvíli to úsilí vzdal a se zavřenýma očima zhluboka dýchal. Suzanne nakonec už byla mrtvá, takže mu ublížit nijak nemohla. Uvědomil si, že měl neuvěřitelné štěstí. Nebýt sochy Poseidona, kterou před nedávnem vyhrál v aukci, nebyl by už mezi živými.

Když už měl jakž takž sílu přemýšlet racionálně (a bylo to sakra těžké po tom všem, co se stalo!), chvilku si pohrával s myšlenkou zavolat policii a koronera. Jenže pak si uvědomil situaci, ve které se nalézá. Policii by musel vysvětlovat věci, jež vysvětlit nelze. Pro ni by Suzanne byla mrtvou ženou propíchnutou zbraní za nevyjasněných okolností. Přinejlepším by to hodnotila jako neúmyslné zabití, přinejhorším jako vraždu.

Tak tělo nakonec s námahou sundal z trojzubce, zabalil do igelitu, pořádně svázal a nakonec oblepil lepicí páskou. Dotknout se té zrůdy, i když teď už opět v lidském těle, vyžadovalo obrovské sebezapření, ale i přes neustálý strach, že po něm opět vztáhne své pařáty, to udělal. Neměl jinou možnost. Pak ještě štítivě vyčistil cákance černé krve z podlahy a sochy. Běhoun po úvaze nakonec také sroloval a svázal. Večer vše spolu s lopatou a pytlem vápna hodil do kufru auta.

V noci odjel do nedalekých lesů, vykopal hlubokou jámu a svrhl do ní Suzanne. Hrůzný balík zasypal hydroxidem, pak na něj shodil koberec a vše překryla vrstva zbytku žíraviny. Cestou se zastavil v lomu a do kufru přihodil pár větších balvanů. Ty nakonec naházel navrch a celý hrob zahrnul hlínou. Doufal, že vápno a kameny odradí lesní šelmy vyhrabat tělo. Doufal, že tam bestie zůstane navěky. Na hlínu opatrně naskládal vrchní vrstvu půdy, kterou předtím odstranil, a celé to nakonec zaházel větvemi a listím. Když bude mít štěstí, za několik dnů už žádný náhodný kolemjdoucí nerozezná hrob od okolí.

Pak Sam odjel s myslí čím dál zatemněnější domů. Následující dva týdny se zmítal v horečkách a bojoval ve snech s přízrakem. Když nemoc odezněla, dostal se do stavu jakési klidné letargie. I když zprvu balancoval na hraně šílenství, kdy hrozilo, že se nadobro zhroutí, rozum nakonec přece jen zvítězil. Po několika týdnech Sam dokonce přesvědčil sám sebe, že se nic z toho nestalo, že to byla jen jedna z nočních můr, kterými poslední dobou trpí. Dosáhl stavu určité vyrovnanosti a život začal opět naoko plynout svým běžným tempem. Jenže spirála událostí už dala do pohybu a smrt Suzanne byla teprve začátkem...


 

II. Plameny a stín

 

Přesně o tři měsíce později se Sam vracel ze setkání s obchodními partnery z nedalekého města. Cesta mu obvykle trvala necelou hodinu. Dnes se ale zdržel na banketu, vyrazil až po desáté hodině večer. Byl unavený, na jízdu se moc nesoustřeďoval, takže přehlédl správnou odbočku a jel několik kilometrů po staré cestě, vedoucí hlouběji do lesů. Když si svůj omyl uvědomil, byl snad jen jeden kilometr od místa, o kterém se mu pořád zdálo, i když to v tu chvíli ještě netušil. Sen o hrobu, ohni a stínu ho v posledních dnech ve snech neustále pronásledoval. Netušil, co znamená, ale bylo mu to jedno. Akorát, že ho z něj vždycky probudil jeho vlastní srdceryvný křik.

Když vjížděl do jedné ze zatáček, spatřil najednou podivně tvarovaný strom. Z dálky vypadal jako zrůdná postava nějakého obra, když však kolem něj projížděl, viděl jen starou pokroucenou borovici. V tu chvíli ho jako blesk zasáhla vzpomínka na den, kdy tudy kdysi dávno (ve snu?) projížděl. I tenkrát spatřil tu siluetu, napadlo ho to s tím obrem a pak po několika stovkách metrů zastavil, vystoupil z auta a z kufru vytáhl…

„Ne! Tohle ne! To přece není možné!“ vykřikl a šlápnul na brzdy. Na kluzké silnici se ale auto stalo neovladatelným, sjelo z pevného povrchu do rozmočené půdy na krajnici a pak prudkým srázem na starou, dávno nepoužívanou lesní stezku. Tam narazilo do prastarého buku a zůstalo stát. Sam ve chvíli nárazu omdlel, probral ho až zápach z doutnajícího motoru. Chtěl vystoupit, ale zohýbané plechy ho v autě uvěznily. Zahlédl první malé plamínky deroucí se zpod kapoty a polilo ho horko. Uhoří ve vlastním autě ztracený kdesi v lese!

Lomcoval klikou, ale dveře byly zaseklé. Navíc cítil bolest v noze, kterou měl v nepřirozeném úhlu ohnutou pod palubní deskou. Ještě chvíli se pokoušel dostat z auta, když tu něco zaslechl. Byly to šouravé, kradmé kroky. Po stezce se valila mlha a z ní se najednou vyloupla postava a zastavila se. Sam strnul a v hrůze sevřel volant. Byla to Suzanne.

Stála tam a mlčky na něj hleděla. Její popraskanou kůží prosvítala bledá záře, která kolem ní kreslila zrůdný tvar její pravé podstaty. Sam viděl Suzanne takovou, jakou ji znal, ale zároveň i mlhavý obrys netvora. Upírala na něj svůj temně černý pohled.

„Ahoj, Same,“ zabručelo to.

„Jsi mrtvá! Nejsi tady! Nemůžeš tady být! Vždyť jsem tě zabil! Jsi pohřbená, zakopal jsem tě přece... “

„Nikdy jsem nebyla mrtvá,“ přerušila ho Suzanne.

„A nikdy jsem nežila, Same. Jsem… nade vším. Existuji a procházím věky, to jediné vím. Nemohl jsi mě zabít, to nejde. Ale ten trojzubec… věděl jsi, že je to zvláštní slitina železa a zde na Zemi neznámého prvku z hvězd? Myslím, že to nevěděl ani jeho tvůrce. Nějakou náhodou se ho několik atomů dostalo do rudy, kterou použil k jeho výrobě. Je to jediný kov, který mě dokáže... ne zabít, pouze uspat. Byla to prostě jen náhoda, měl jsi obrovské štěstí. A teď jsem zpátky, přišla jsem si pro tebe.“

Sam jako uhranutý hleděl do očí, ze kterých sršel chlad, ale i něco, čemu ještě nerozuměl. Třásl se nejen zimou ranního lesa, byl to i strach a odpor. Zároveň však cítil pomalu sílící žár z hořícího motoru. Opět plný vzteku bezvýsledně zalomcoval klikou dveří.

„Nemůžeš tady být, to není možné! Neexistuješ, nechci abys tady byla!“ šeptal ve snaze probudit se z té nejhorší noční můry svého života.

Suzanne se usmála a přistoupila k autu. Její mlhavý obrys zmizel, byla to už pouze ona. Naklonila se a přes rozbité okno pohladila Sama po vlasech.

„Ty můj ubohý Same. Vždyť to tys oslovil mě a ty sám jsi mě k sobě dobrovolně pozval. A tak jsem tady a už nikdy tě neopustím. Spolu budeme kráčet vstříc všem věkům. Tím, že ses mi dokázal ubránit, jsi si mě navždy získal.“

Sam v té chvíli pochopil, co ho čeká. Proti té hrůzné představě se v něm vzbouřila každičká molekula života, která v něm byla. Vědomí, že se po jejím boku stane stejným přízrakem, ho málem připravilo o poslední zbytky rozumu.

„Néééééé!“ zaječel na celý les. „Nesmím být stejný jako ty! Nechci jít s tebou! Nech mě prostě žít a odejdi, ty zrůdo!“

Suzanne se napřímila, oči jí zalétly na okraj lesa na druhé straně pěšiny. Naslouchala. Pak se podívala na Sama a její hlas zněl najednou naléhavě:

„Ty to nechápeš, Same. Ty už jsi mrtvý. Otázkou je, jakou si zvolíš další cestu. Smrt není zlá, pokud si ji dokážeš naklonit. Můžu teď odejít a nechat tě tady samotného v hořícím autě. Za chvíli mě však budeš volat zpátky, jenže já se už nebudu moct vrátit. Přišla jsem za tebou, abych tě zachránila a navěky tě udělala šťastným. Musíš se ale rozhodnout hned, čas už téměř vypršel!“

Sam ničemu z toho, co říkala, nerozuměl. To, co v ní viděl, co tajila pod lehkou slupkou lidské kůže, ho neskutečně děsilo. Zároveň ho ale uhranula naléhavost jejího hlasu. A šokovalo ho to, co už teď zcela jistě četl v jejích očích, byl to soucit, ale také... něha... ?

V tu chvíli však začal řešit bezprostřednější nebezpečí. Plamínky zprvu jen vykukující zpod kapoty se naplno rozhořely. Žár ohně ho začal pálit na tvářích. Na noze zaseknuté pod kapotou cítil vzrůstající horko.

„O čem to tady mluvíš! Já ještě přece nejsem mrtvý, ale za chvíli budu, když to se mnou vybouchne!“ Zamyslel se a narůstající žár ho nakonec přinutil pokračovat: „Vytáhni mě z toho auta, pak si se mnou dělej, co chceš!“

„Víš, jen na tobě teď záleží, jak se rozhodneš. Když tě zachráním, budeš po věčné časy sdílet můj úděl. Nechci ale, aby ses rozhodl zbrkle a pak toho litoval. Musíš se rozhodnout svobodně, musí to být tvé přání.“

Sam cítil horko, které už bylo na hraně snesitelnosti. Poslouchal ji roztržitě a nervózně sledoval šířící se plameny. Její poslední slova ho ale přinutila k šílenému smíchu.

„Svobodně? Co můžu v této situaci dělat svobodně? Jsem ti vydán na milost a nemilost, nemám žádnou možnost úniku! Buď tu uhořím, nebo se ze mě stane děsivá zrůda jako ty! Když tak nad tím přemýšlím, lepší bude uhořet a zachránit alespoň svou bídnou duši! Tak mi tady nevykládej o svobodné vůli!“

Suzanne opět bleskla očima na druhou stranu pěšiny. Přes čelo jí přelétl temný mrak. Zneklidněla. Jako by měla najednou strach...

„Same, poslouchej mě. Už není čas na řeči, musíš se rozhodnout!“ přerušila ho rázně. Sklonila se k němu a upřela na něj svůj temný pohled.

„Pamatuj, co jsem ti řekla, smrt není zlá, pokud si ji dokážeš naklonit. Se mnou máš jistotu věčného života, který nebude tak špatný, jak si myslíš. Pokud se rozhodneš sdílet věčnost se mnou, postarám se o tebe. Když ale ne se mnou, budeš muset jít... s ním...“

Zvedla pohled z jeho vyděšené tváře na pěšinu, v tu chvíli už zpola zahalenou temnotou. Sam otočil hlavu.

Zprvu neviděl nic, jen mlhu a stín. Noční les ztichl v očekávání toho, co se blížilo. Sam uslyšel zvuk, který však nepřicházel zvenku, zhmotnil se kdesi v hloubi jeho hlavy. Nejdřív to byl pocit rodícího se nepopsatelna, který postupně přecházel do disharmonie táhlého, zlobou naplněného kvílení. Naskočila mu husí kůže, roztřásl se.

Zvuk byl však jen pouhou kulisou příchodu temnoty. Pokud měl kdy pocit, že se octnul na pokraji opravdového šílenství, bylo to v tuto chvíli. Ze stínu vystoupilo cosi, co se ani při nejlepší vůli nedalo popsat jako tvář. Spíš to byl oživlý les plný větví a kostí prastarých tvorů přeskládaných do obludné imitace obličeje. Delirium prázdnoty čpělo z očí, jimiž prosvítala hvězdná obloha. Sam pocítil ohromnou tíhu dálek, kterou netvor překonal, aby tady a teď vykonal nad ním svůj ortel.

Promluvilo to na něj. Sam nerozuměl slovům, pokud to vůbec byla řeč, kterou kdy ovládal živý tvor, ale v hlavě cítil jejich obraz. Nechápal význam, tušil však jeho nezvratnost. Neurony v jeho mozku se chvěly pod nesmírným tlakem cizí mysli, která rozhodovala o bytí či nebytí všehomíra. Ještě vteřina a vše skončí...

Sam s obrovským úsilím odtrhl pohled od nestvůry a očima plnými bezbřehé hrůzy se otočil na Suzanne.

„C...co to... proboha je!?“ brebentil, zatímco plameny hořícího auta osvětlovaly tu iracionální scénu.

„To je odvrácená strana věčnosti. Peklo z náboženských představ dávných i současných civilizací je jen jeho naprosto nepochopeným literárním odleskem. Je to prastaré zlo, které upletlo život ze strachu a bolesti jen z pouhého rozmaru a touhy po ničení a smrti. Tohle je váš stvořitel, Same.“

I na Suzanne bylo vidět, že má strach. Přesto z ní cítil určitou sílu a rozhodnost, a proto k ní upřel veškerou svou naději. Cokoli by ho potkalo s ní, by bylo rájem oproti téhle beztvaré hrůze.

„Co bude teď, co se stane?“ zeptal se zoufale.

„Už jsem ti to řekla, je to na tobě. Pokud se rozhodneš pro mě, budeš sdílet můj osud po všechny příští věky. Ale nebude to špatná existence. Naučím tě radovat se z neživota plného dechberoucích radostí a nespoutaných vášní. Pokud tě dostane do svých spárů on...,“ odmlčela se a pohlédla na pomalu se blížící stín.

„Je to netvor, který žije strachem a utrpením. Nikdy nezemřeš, ale celou věčnost v to budeš marně doufat. Poznáš nekonečnou bolest bez slitování a naděje, ze které tě nevysvobodí žádná milosrdná smrt.“

Plameny se už rozhořely plnou silou a Sam pocítil, že se mu škvaří vlasy. Kůže na tváři ho začala nesnesitelně pálit. Noha zaseklá pod kapotou už doutnala. Na chvíli se vrátil do reality, ve které ho zavalila vlna bolesti. Zároveň cítil, že netvor je už téměř u něj. Vnímal jeho lačné skučení.

Vtom plameny přeskočily na palubní desku a udeřily na něj plnou silou. Rozhodl se.

„Zachraň mě, Suzanne! Prosím, nedovol mu...,“ vykřikl, ale plameny mu vnikly do plic a umlčely ho.

Auto najednou explodovalo. Suzanne sebrala všechny své síly a vyrvala hořícího, ale pořád živého Sama z vraku. Zubaté plechy z něj strhaly oblečení a odhalenou kůži. Noha zaseklá pod kapotou se s křupnutím zlomila, vazy se roztrhly a jako rudé nitě vlály za tělem opouštějícím žhavou výheň zbytků Samova vozu.

Netvor děsivé věčnosti vztekle zařval nad ztracenou kořistí a rozplynul se do temnoty, z níž se vynořil. Sam o tom už ale nevěděl. Omdlel a jedna etapa jeho pozemské pouti skončila.


 

III. Šťastně až do smrti

 

O několik týdnů později se do malého městečka pod horami přistěhoval mladý manželský pár. Na první pohled bylo vidět, že jsou spolu nevýslovně šťastní. Suzanne jen zářila a rozsévala kolem sebe dobrou náladu. V nemocnici, do které nastoupila jako sestřička, se brzo stala tak oblíbenou, že dostala nabídku vzít post vrchní sestry, protože ta předchozí bez vysvětlení ze dne na den podala výpověď a odjela neznámo kam. Suzanne ráda a se slzami v očích tu poctu přijala.

Sam byl pořád usmívající se muž s neuvěřitelně pružnou postavou. Po nedávných zraněních nezbyla ani stopa. Přijal místo učitele biologie na místním gymnáziu a získal skvělou pověst. Zanedlouho byl učitelským sborem jednomyslně zvolen na místo náhle zesnulého ředitele.

Sam si své štěstí dokonale uvědomoval a vychutnával. Měl skvělou práci, úžasnou a obětavou manželku a slibnou budoucnost. Prostě vše, po čem kdy toužil a co si přál. Vždyť byl nakonec vždycky dítětem štěstěny. To platilo v jeho předešlém životě, ale teď to bylo ještě daleko lepší.

***

 

Zazvonil zvonek u dveří. Zněl tak trochu jako umíráček. Ten zcela moderní zvuk se zvláštním, plačtivým motivem se k domu vůbec nehodil.

„Jdu otevřít!“ zavolal Sam veselým hlasem plným radostného očekávání. Seběhl po schodech do haly. Na prahu stál pár mladých studentů. Kluk, ležérně opřený o zeď se lhostejně koukal na své ošoupané boty. Holka stojící opodál nervózně přešlapovala.

„Ano? Koho hledáte?“ zeptal se Sam a upřel na dívku kovově černý pohled. Dívka se zachvěla a sklopila oči. Zalil ji neočekávaný pocit strachu.

„Přišli jsme na vaše pozvání. Slíbil jste, že budeme u vás bydlet do doby, než se vyřídí veškeré formality k přijetí na vaši škole a než si najdeme podnájem,“ rádoby chlapácky zamumlal kluk, zřejmě aby se trochu vytáhl před svou přítelkyní.

„Aha, takže ty jsi Bill a ty,“ znovu se podíval na dívku, „budeš asi Ellen, že?“

Opět se na něj podívala a překvapil ji jeho vřelý pohled. Měl krásné modré oči. To ji zmátlo. Pavouk děsu usazený za zátylkem ji už jen jemně hladil svými chlupatými klepítky.

„Ano. Dobrý den. Omluvte Billa, nemá žádné způsoby.“

„To nevadí, věřím, že se to zanedlouho zlepší. Pojďte dál, už jsme se na vás se Suzanne moc těšili. Věřím, že u nás budete moc šťastní.“

„No jistě, a žili spolu šťastně až do smrti, jako v pohádce,“ zabručel kluk drze.

„Přesně jak říkáš, až do smrti,“ prohodil Sam a mrknul na Ellen. Ta se nesměle usmála, vrhla káravý pohled na Billa a vešla. Sam se pátravě rozhlédl po okolí a vstoupil těsně za Billem do domu. Dveře se zabouchly s dutým povzdechem. Znělo to jako když zaklapne víko rakve. Pak nastalo ticho.

***

 

Městečko dál žilo svým poklidným životem, plným stovek malých štěstíček. Netušilo, že jsou na něj upřeny oči odvrácené strany věčnosti, doufající ve zbytky z krvavé hostiny, ke které se schylovalo. Protože kdo jednou okusil ve svém životě vášnivý tep štěstí, nedokáže se ho nikdy nabažit. Nasytit tento hlad se stane jeho jediným smyslem, dokud bude zbývat alespoň malá jiskřička života v děsivé pustině vesmíru…

 ♦♦♦

Komentáře

Napište číslo 100 slovem

Zatím nebyly vložený žádné příspěvky


Nepřihlášený