Jdi na obsah Jdi na menu
 


Za onoho času

31. 1. 2013

za-onoho-casu.jpg

 

Za onoho času žil pan On a paní Ona. Měli spolu několik krásných Onťat. On pořád zpíval, Onťata se smála a Ona mluvila o tom, jak je jim spolu fajn. Ona ale taky ve volných chvílích hodně přemýšlela. Říkala si, jak je to zvláštní, že tady žijí sami v lůně přírody a ptala se, jak se sem vlastně dostali, a že ono to asi nebylo samo sebou. A tak se do jejich životů vplížilo Ono.

On si ale zatím pořád prozpěvoval, Onťata se smála a honila v blízkém pralesíku šavlozubé tygry a posledního nevyhynulého ptáka archeopteryxe, a Ona pořád mluvila o tom, jak je jim spolu fajn. Ústředním tématem její proslovů se ale čím dál víc stávalo ono pomyslné Ono. Začala mluvit o tom, že Ono je muselo stvořit a to pravděpodobně k obrazu svému, což bylo samozřejmě výjimečně prozíravé. Ono ale zároveň muselo stvořit i všechno kolem, rostliny, zvířata (prostě faunu a flóru, jak začala říkat ve snaze odlišit se od obvyklého žargonu), nebe, zemi, ohniště, chýši ve které momentálně bydlí a taky virová onemocnění (což se snažila zlehčovat tím, že Ono je vlastně zkouší). Ono podle ní stvořilo prostě vůbec všecko.

„A za to,” - říkala se vztyčeným ukazováčkem - „mu musíme obětovat!”

Sama šla příkladem. Do nedaleké sekvoje vytesala k tomu účelu umně zhotoveným pazourkovým nožem znamení ve tvaru kříže (to kvůli identifikaci, stromů bylo přece jen hodně), a denně k stromu v oběť přinášela misku žaludů. Na oné prastaré sekvoji žil už nějakou dobu, v podstatě už od poslední Doby ledové, známý praveverák (který samozřejmě hrál i v předchozích dílech), a ten ty žaludy začal krást, neboť jeho žaludománie byla tou dobou již neléčitelná. Když Ona zjistila, že žaludy mizí, náramně to její víru posílilo, a Ono si získalo veškerou moc nad jejím životem.


On si už jen tak pobrukoval a po nesčetných pokusech se mu povedlo ubalit si z trávy prvního jointa. Onťata se ušklíbala a přemýšlela, jak získat peří archeopteryxe a pár tesáků, případně i kůži šavlozubého tygra. Ona pomalu přestala mluvit o tom, jak je jim spolu fajn. Místo toho začala vidět čím dál víc kazů na jejich společném životě v jejich, jak s oblibou říkala, malém ráji. Začala mluvit o bezbožnosti, hříchu a lakotě, kritizovat fetišizmus, modlářství a mamon, a taky pranýřovat netoleranci, marnotratnost a nedostatek invence, a spoustu dalších exotických necudností a excesů, názvy kterých si jednoduše vymýšlela, neboť v té době ony příslušné činnosti, stavy mysli a sociální souvislosti ještě nebyly vynalezeny.

Její nadání vymýšlet si nová slova a na to navazující zanícení ke kritice, krásně ilustruje příběh, kdy po mnoha bezesných nocích vynalezla dvouhlavé hrací karty jen proto, aby naučila rodinku hře a vzápětí mohla hlasitě odsuzovat karban (neboli čertovy obrázky, jak v slabé chvilce prohlásila) jako bezbožnost a vášeň, za kterou se nepochybně dostanou do pekla. Jmenovitě tahle poslední myšlenka ji ovšem přivedla k daleko hlubšímu zamyšlení se nad tím, kdo jsme, odkud jdeme, kam, proč a kolik to všechno bude stát.

Toho dne ono podivné Ono nabylo vlastní vědomí a jeho cesty se staly naprosto nevyzpytatelné.


On nadobro přestal zpívat a začal se zabývat pojmenováváním částí lidského těla a činností s něma souvisejících, a těmi pak nazýval členy rodiny a vůbec stav společnosti jako takové. Jedno odpoledne sklidil velký lán divokého máku, který tajně pěstoval nedaleko domu, a složitou destilací z něho vyzískal látky, které ho oblažovaly a dovolovaly mu zapomenout na strasti života. Ve svém opiovém doupěti se pak oddával karbanu a snad i jiným činnostem, neboť Ona mu v souladu se svým kázáním o hříchu, začala odpírat chvilky, které měly zajistit pokračování rodu a mimo jiné i zahnat nudu a stres z jednotvárnosti života.
Onťata bez úsměvu a slitování chytila do sítě ptáka archeopteryxe a vytrhala mu peří, které použila na výrobu různých ozdob a čelenek. Chudák archeopteryx spatřiv svůj nový vzhled v louži, zakrákal a raději nadobro vyhynul, než aby se pokoušel nějak přestát tu ostudu.
Právě vynalezeným prakem Onťata taky sestřelila ze stromu spícího šavlozubého tygra a jeho kůži použila na výrobu prvních polních uniforem, neboť válka byla na spadnutí. Vzápětí začala podnikat první křížové výpravy k známé sekvoji, neboť chtěla dostat toho šíleného veveráka, který je rozčiloval svým zkratovým jednáním, a z jeho ocasu a uší si udělat totem. Veverák tou dobou naštěstí dostal nabídku na hlavní roli v další Době ledové a tak práskl do bot, a to s takovou energií, že cestou na druhý konec známého světa poztrácel všechny žaludy.
Ona zatím mlela pořád svou, a když se zrovna nebičovala a nekřižovala ve snaze vyhnat z ráje démony a ze sebe neukojenou touhu, experimentovala s ohněm a kůlem, ke kterému přivazovala makety postav a řešila, jak proběhne generálka, neboť adeptů na hlavní roli už bylo hodně.


Ono bylo v těch dnech už jednoznačně svrchovaným pánem veškerého prostoru, času a labilních lidských duší. Situace se stávala neudržitelnou a spěla k tragickému konci.

Konec nastal jednoho pošmourného rána, když On vyšel ze svého doupěte, přežvýkaje podivuhodnou houbu, kterou našel nedávno v lese, a jejíž vlastnosti mu ukazovaly svět v těch nejpodivnějších obrazech. Zrovna přemýšlel, zda by šlo ty účinky nějak zesílit, když tu spatřil, jak Ona přemlouvá nejmladší a nejslabší z Onťat, ať si na chvilku stoupne ke kůlu a ohřeje se.

On i přes poměrně velkou vzdálenost od ohně cítil, jak ho polilo horko a zatmělo se mu před očima, neboť to bylo jeho nejmilejší z Onťat, krásná holčička, se kterou si v doupěti hrál nejraději a která už věděla, které hry se taťkovi líbí nejvíc. Tu se v něm vzbouřilo svědomí, mužnost a hlad, a jelikož chtěl mít věc co nejrychleji z krku, pozvedl pravici (v levé ruce totiž držel jointa) a pronesl:

„Vyháním tě, ženo, z ráje, jak tomuhle fláku země ve své hlouposti říkáš. Sbal si saky paky a táhni! Mám již dost tvých úletů, nemůžu se u nich pořádně soustředit na tvorbu nezbytných věcí souvisejících s vytvořením řádu a uspořádáním světa! Původně jsem myslel, že to všechno zmáknu během týdne, maximálně sedmi dnů, a zatím se tady plahočím už několik měsíců a furt to není v cajku! A navíc mi likviduješ plody mé výchovy a mou radost, a já ti to už dál nehodlám trpět! Takže táhni! A ať to už nemusím opakovat!”

Dramaticky přesunul zvednutou pravici směrem k pralesu, třikrát přežvýkl a s pocitem, že tímto historickým výrokem jeho role v dramatu končí, popadl za ruku zpola připečené Ontě, půlku kýty z mamuta a stáhl se do doupěte. 


Ona, osvícena trpkou pravdou o svých bližních, najednou pochopila, že veškerá její snaha vyšla nazmar. Řekla si, že Ono tomu tak chtělo, aby vyrazila do světa šířit Jeho věhlas a víru v Něj, a tak si do batůžku zabalila několik dubových listů (jen ty nejnovější modely), dva pecny celozrnného chleba a šunku z pratura, a vyrazila pryč z barabizny a od nehodné rodiny, která ji málem vzala téměř všechny iluze a pošpinila její víru.

Onťata, která ji chvilku provázela, za ní křičela slova, která pochytila od táty a házela po ní kameny v naději, že Ona po nich mrskne chlebem. Když se tak nestalo, utekla s křikem za doupě, kde malinkým okénkem s velikým zájmem sledovala, jak táta pečuje o jejich nejmladší sestřičku.

A tak se stalo, že nikdo neviděl, jak Ona sešla z pěšinky do vysoké trávy v sadě, neboť si chtěla na cestu utrhnout to nejkrásnější jablko ze své oblíbené jabloně. Pod jabloní ale číhal zlý a hodně naštvaný had, uštknul ji, Ona padla a umřela.

Po chvíli se z mrtvého těla zvedlo cosi nehmotného, co po rozpačité chvilce strávené střídáním různých tvarů, podob a dimenzí, nabralo mlhavý obrys lidské postavy. Bylo to Ono, a než se úplně rozplynulo do prázdna, usmálo se. Ne, už se nemusí bát, už pevně zaseklo své drápky do lidského rodu a už s ním zůstane po všechny věky světa. Zůstane s ním a bude se živit jeho láskou a nenávistí, smutkem i nadějí.

Po všechny věky světa...


A skutečně, jak šel čas a izolované skupinky lidí se spojovaly do tlup, kmenů, klanů, městských států, království, císařství, republik a unií, každá z těch společností si sebou do společného domečku přinášela své totemy, ikony, krucifixy, rohaté helmy, hole, svaté ostatky a další znaky své víry ve svá početná božstva.

A ať už to Ono mělo jakékoli jméno nebo tvář, ať už si říkalo Ódin, Hádes, Amon, Artemis, Quetzacoatl, Alláh, Brahma, Marduk, nebo prostě jen Bůh, neustále ovlivňovalo život člověka, většinou ovšem podle přání a nařízení těch mocných. Protože pokud kdy na této zemi skutečně vládlo nějaké božstvo, byla to lidská moc, která určovala činy bohů ke svému prospěchu a obohacení.

Paradoxně ze všeho nejlíp vyšel ten praveverák. Viděli jste poslední Dobu ledovou? Vždyť on si pořád svírá jen ten svůj žalud, je dokonale spokojený a nic jiného na světě pro něj neexistuje. No řekněte, viděli jste už někdy šťastnějšího tvora?

Když tak nad tím vším přemýšlím, říkám si: „Ono je to vážně k popukání.”

 

scrat.jpg

 


Podobné texty:   «Věřte, nevěřte»


 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář