Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dům na konci ulice

12. 2. 2020

dum-na-konci-ulice.jpgUlicí zněly osamělé kroky. Déšť tiše klepal na temné okenice, kapky se od nich odrážely a padaly vstříc osamělé smrti. Kroky se snažily chodníku vnutit své pevné rozhodnutí dojít do cíle, ale chodník věděl své - to rozhodnutí se už brzo změní v pochybnosti a ty vzápětí ve výčitky a strach. Jo, on už viděl a slyšel věci, které... ale koneckonců ať se každý přesvědčí sám. Dům na konci ulice už čekal. Chodník se k němu neochotně klikatil, po chvíli se změnil v pěšinku a ta se pár metrů před domem ponořila do blátivé louže, ve které se odrážel ledový měsíc.

Kroky, zpočátku tak odvážné, zvolnily a změnily se na kradmý postup, který jakoby naznačoval, že jeho původce vlastně ani nechce jít nějakým konkrétním směrem, že vlastně jenom náhodou jde kolem. Jenže pak podrážka boty rozčeřila s mlaskavým zvukem bláto pár metrů před vchodem a dům zpozorněl. Slyšel tento zvuk už mnohokrát a věděl, že přichází jeho chvíle... 

Kroky se zastavily necelý metr před vchodem. Vzduch ztěžkl, zvuky noci, už tak jen tiché a osamělé výkřiky do temné hlubiny času, úplně ustaly a ledový měsíc zatáhl oponu mraků, aby se nemusel dívat na to, co nevyhnutelně přijde. Bledá, chvějící se ruka zvedla těžké klepadlo a třikrát ho nechala padnout na bronzový katovský špalek, na kterém byl obraz Medúzy, jak svým žhavým pohledem mění v kámen starověkého hrdinu. Tři údery, tři smrtící výstřely a pak... ticho, a v něm pouze splašený dusot srdce, cválající ke svému limitu, za kterým už nebude nic, než velká, nekonečná, přesto však lahodná prázdnota. 

Dům mlčel, ale z hlubokých temných katakomb začaly prosakovat první známky života. Skřípění kovu, hlasy, plíživé disharmonické zvuky v hlubokých frekvencích, ze kterých tuhla krev v žilách, dusot a kvílení něčeho, co snad nebylo z tohoto světa, a to vše smíchané v odpudivé kakofonii hrůzy, která se za čím dál nesnesitelnějších vibracích plížila ke vchodu. Když už se zdálo, že dům exploduje, a zpod škvír dveří vyrazil děsivý závan naprostého zla, v tu chvíli všechno ztichlo. Bylo to jako krátké nadechnutí před koncem.

Dveře se najednou s příšerným zaskučením otevřely a z domu vyrazil ostrý paprsek světla, který chvilku pátravě pročesával okolí a pak našel co hledal - drobnou ustrašenou postavu, krčící se u zdi s rukama nad hlavou v prosebném pokleku. Byl to vlastně jen stín, který paprsek vymodeloval z naprosté bezvýznamnosti do podoby definitivně nicotného obrysu. Paprsek postavu uvěznil ve svém kuželu jako nějaký odporný hmyz, který musí být očištěn a zničen. Nahlížel do něj, nahlížel skrze něj, a neskonale pohrdal tou lidskou troskou, která mu už nestála ani za jediný foton vyzářené energie. 

Chvějící se postava ležela zhroucená v louži kalné vody a čekala to nejhorší. Nebyla ve svém očekávání zklamaná. Hlas, který zazněl, zpečetil její osud:
 
„No jasně, milostpán si celou noc vysedává v hospodě s tou tlupou ožralých kamarádíčků, chlastá, hraje v karty a okukuje tu běhnu, co se nosí jak princezna a přitom je to jen vychrtlá nána odněkud z vidlákova! Ale že jeho drahá manželka, květ jeho života, to nejlepší, co jej v životě potkalo, jeho životní láska, pečovatelka o jeho pohodlí a blahobyt, jeho milovaná a krásná průvodkyně za štěstím a nekonečnou harmonií manželského života, jeho vše, bez kterého by byl ničím, je doma samotinká sama, utrápená žalem a celou noc se cpe levnou zmrzlinou z akce a tloustne, na to si ani nevzpomene! Kde já jsem to jen tenkrát oči nechala, když jsem si tě brala, vždyť mi oba bývalí manželé, buď jim věčný klid, i maminka říkali, že.........“

Nekonečný příval vrzavého hlasu, výčitek, proklínání, výhrůžek a obviňování pokračoval ještě velice dlouho, a rušil smířlivé ticho vesmíru v posledních hodinách před vypuknutím dalšího pošmourného dne. A dům na konci ulice tam jen tak netečně a bez zájmu stál a vůbec se nestaral o nekonečná tajemství hvězd a naprosto zpackaných lidských příběhů.

(Mladá Boleslav, 11-12.2.2020)
 


Povídka je sice v kategorii Stephen King, ale s jeho příběhy má společné jen to, že má hororový nádech a to až do svého trpkého a deprimujícího konce. Ale o tom je vlastně i celý život... ;-)
***
Podobné texty:   «Stephen King»   «Laskavosti»


 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář