Jednoho červencového dne jsem se šel projít kolem kopce Baba nad Kosmonosy. Byl slunečný den, ve stínu kolem třicítky, takže byla snaha co nejrychleji se dostat pod baldachýn stromů. Procházel jsem kolem rybníčku, v dálce bylo slyšet kytaru a něčí zpěv, ale za chvíli zvuky zůstaly daleko za sebou. Vychutnával jsem si štěbetání ptáků a ševelení vánku v korunách stromů.

Byl jsem už jen několik metrů od místa, kde se pěšinka noří do lesa, když se zablýsklo. Bouřku na ten den nehlásili, překvapeně jsem se rozhlédl po obloze. Nic, ani mráček. Najednou jsem za sebou v křoví slyšel hlasitý výkřik, křoví se rozhrnulo a na pěšince najednou stál ten nejpodivnější člověk, jakého jsem kdy viděl. Byl to mnich. Tedy mnicha jsem naživo ještě nikdy neviděl, jen ve filmu, ale tento vypadal přesně tak, jako kdyby si někdo z komparzu zrovna dal na chvíli pauzu.

Byl to poměrně mladý muž, odhadoval bych kolem třicítky. Oděv ho však dělal daleko starším. Měl na sobě takovou tu klasickou mnišskou kutnu s velkou kapucí. Místo opasku byl omotán jen konopnou šňůrou, delší konec mu visel až pod kolena. Boty, nebo spíš jakési podivné škrpály měly za sebou už mnoho kilometrů a na kvalitu cest, po kterých budou brousit, se jich zjevně nikdo neptal.

Nejpodivnější součástí mnichovy výstroje však byl meč. Byl asi metr dlouhý, se zdobeným jílcem a jeho čepel se na slunci několikrát zaleskla. Co mě ale docela znepokojilo, bylo to, že z něj kapala krev.

Vyděšeně hleděl do křoví, ve kterém něco zasyčelo. Ještě jednou vykřikl a ohnal se mečem. Ať už v tom křoví bylo cokoli, odplazilo se to do lesa.

Mnich se na mě podíval a křikl: „Viděls to? Viděl jsi tu potvoru? Málem mě dostala!“

„Ehm, promiňte, co jsem měl vidět? Já tedy nevím…,“ byl jsem zmatený, vytržený z prostředí, které znám a vržený do víru natáčení nějaké historické ságy.

„No přece toho hada! Ta bestie mě pronásledovala celým lesem, ale Prokopa z Černých hor jen tak nedostane nějaký slizký neřád! Dal jsem mu, co mu patří,“ zahalasil a výmluvně zamával mečem. Pak se na mě podíval líp, přimhouřil oči a štěkl: „A ty jsi co zač? Doufám, že nejsi jedním z těch jezdců, co mě sledují už druhým týdnem! Mluv, nebo okusíš můj meč!“

Byl fakt dobrý. V tu chvíli jsem už konečně začínal chápat, že jsem se opravdu musel přichomýtnout k nějakému natáčení. Podvědomě jsem čekal výkřiky typu – „Stop! Co je to tam za člověka! Ty vole, vypni tu kameru, vždyť tam stojí nějaký civil! Mě klepne, teď to budeme muset sjet ještě jednou!“

Bylo však ticho. Prokop z Černých hor na mě koukal, mračil se a pohazoval v ruce mečem. Opravdu skvěle pojal svou postavu, přesto jsem ale měl divný pocit, a tak jsem opatrně řekl:

„Ne, nejsem jedním z těch jezdců. Jezdím na kole po úplně jiných cestách a jsem spíš pro mírové řešení problémů. Pohovořme o klidu zbraní, příteli,“ sledoval jsem pohupování meče a snažil se ignorovat poslední kapky husté černé krve, které dopadaly na pěšinu.

Asi ho uklidnil tón mého hlasu a má zjevná neškodnost (na procházku jsem si přece nepřibalil žádný meč), takže se uklidnil a povýšeně se zasmál: „No vždyť už vidím, že nejsi žádný bojovník. Spíš vypadáš na lokaje. Co tady vlastně pohledáváš tak daleko od svého pána, sluho?“

Ještě chvilku má mysl hledala nějaké logické vysvětlení této situace a nakonec ho k mé úlevě našla – je to skrytá kamera! Jistě! Film, to je blbost. Musel by tady být celý štáb, režisér ve svém pověstném křesle, kameraman, ne-li dva, různí poskokové a kolem prostor ohraničený praporky nebo páskami. Nedaleko pochopitelně catering s vonícími párky, o pár metrů dál unaveně přešlapující komparz a co já vím, co vše ještě k tomu humbuku patří.

Tady však stál jen mnich s krvavým mečem a já. Takže kamery musely být skryté a čekalo se jen na blbce, který přijde a složí se z nečekané situace. Haha, tak to budete koukat, co jsem já za borce! Já vám dám skrytou kameru!

Plně zorientovaný v situaci jsem se drsně podíval na mnicha a ledabyle prohodil: „No, otázkou je, co tady pohledáváš ty, cizinče! Kdokoli bez povolení a patřičného poplatku naruší hranice pozemků mého pána, slavného vládce Kosmonos, propadne hrdlem do tří dnů, pokud ovšem není zrovna sobota. To se u našeho pána zásadně nepopravuje!“ dostával jsem se do své životní role, aniž bych tušil, kdo kdy byl slavným vládcem Kosmonos. Z paměti jsem vydoloval pouze vzpomínku na válečníka Gottfrieda z Pappenheimu, který v sedmnáctém století zrenovoval kosmonoský zámek, aby měl kde pořádat své proslavené pitky. Denně kolem něj chodím na procházky.

Prokop vykulil oči, meč opřel o zem a rozesmál se: „Na sluhu jsi docela drzý, ale je pravda, že nevím přesně, kde jsem a pokud jsem vstoupil na území tvého pána, omlouvám se. Dohnaly mě k tomu okolnosti.“ Zvážněl a pokračoval: „Má pouť vyžadovala velkou odvahu a odříkání. Vydal jsem se na ni už před rokem, překonal jsem mnohá nebezpečí, získal jsem však relikvii a teď se vracím domů složit své milé k nohám dar. Už se nemusím stydět za svou neurozenost, neboť kdo skolí bílého draka, ten se okamžitě zařadí mezi velmože. Otec mé vyvolené už k našemu sňatku bude muset svolit!“

Zamračeně se rozhlédl po okolí a zakroutil hlavou: „Jenže jsem zabloudil. Po souboji s drakem mě zdolala únava a já usnul ve stínu skal. Probudily mě hlasy. Bylo to dvanáct jezdců na černých koních. Obhlíželi mršinu draka a pátrali po jeho drápu. Jejich velitel řekl, že cítí, že ten kdo draka skolil, je blízko. 'Najděte ho a zabijte! Ten dráp musíme získat!' Víc nebylo nutno slyšet, schoval jsem se ještě hlouběji do skal a pak úzkou úžlabinou prchl. Jezdci za mnou nemohli, vzali to kolem, mně to poskytlo dost času utéct jim. Po dva týdny jsem běžel a cítil je v zádech, ale nakonec to už dál nešlo, únava byla příliš veliká. A znovu mi zněl v uších dusot kopyt jejich koní. Z posledních sil jsem doběhl do skalisek na úpatí hory a očekával konec. Na poslední chvíli se přede mnou otevřela jakási průrva, a když jsem jí prošel, zablýsklo se a já se octnul v hustém lese. Křik jezdců vystřídalo syčení, napadl mě obrovský had, málem mě dostal a pak jsem potkal tebe a ty –,“ zmlkl, protože ho překvapilo mé drsné přerušení. Už mě totiž tato hra přestávala bavit.

U svého dlouhého monologu začal Prokop pocházet sem tam a rozhazoval přitom rukama. Ta, ve které měl meč, mě už docela rozčilovala. Fascinovaně jsem sledoval oblouky, které ostrá špička opisovala. Kolem mě šustilo hrubé sukno a já najednou zahlédl, že má na krku něco pověšené na šňůrce. Ztrácelo se to pod kutnou. Mohl by to být mikrofon? Přišel čas odhalit a ukončit tu divnou šarádu.

„Co to tam máš?“ vyštěkl jsem a ukázal na jeho krk.

Najednou byl ve střehu, meč zasvištěl, když jím zamířil na mou hruď. Zamračil se a volnou rukou si kutnu přitlačil ke krku.

„Tak přece patříš k těm jezdcům a teď mi chceš ukrást mou trofej. Jen přes mou mrtvolu, lokaji, a věř, že budeš mít co dělat, než mě udoláš! Ale jak bys to dokázal, vždyť nemáš ani meč!“

„Nic ti nechci ukrást, jen chci tu trofej vidět! A nepatřím k žádným jezdcům,“ snažil jsem se ho uklidnit, protože mě zarazila jeho neuvěřitelná hbitost. „Jsem tady pouze na procházce. A když chceš něco vědět, tak té tvé pohádce vůbec nevěřím. Prý bílý drak! Co se mi to tady snažíš namluvit?!“

Nevrle se na mě díval a když viděl, že nic proti němu nehodlám podniknout, uvolnil se a poodstoupil: „No dobře, dobře. Zůstaň kde jsi a já ti dráp ukážu. Ty mi pak na oplátku řekneš, jak se odsud dostanu, protože se mi tenhle kraj nelíbí. Tak nějak podivně páchne.“

Když už mluvil o tom zápachu, musím říct, že se kolem něho nelinula právě vůně. Spíš to vypadalo, že v tom lese žije od nepaměti a vodu a mýdlo zná sotva z doslechu. Ten puch byl doslova prastarý. Pak ale, napadlo mě, má i verze skryté kamery nějakou chybu…

Prokop, stále ještě poněkud ostražitý, vytahoval zpod kutny tu svou trofej. Držel šňůrku a nadzvedával kutnu, mikrofon byl zřejmě objemnější, než se mi zdálo. Jak se ta věc vynořovala za záhybů sukna, má mysl sice viděla (chtěla, musela vidět!) mikrofon, ale podvědomí už zaregistrovalo zásadní rozpor mezi očekáváním a skutečností.

Provázek byl provlečený přes hrubou silou proraženou kost, ze které visely jako ozdobné nitě roztřepené žíly a cáry kůže. Jak se kost vynořovala, rozběhla se do tří obludných prstů. Dva krajní byly menší a drápy na nich byly snad jen deset centimetrů dlouhé. Zato prostřední prst, ten byl neuvěřitelně mohutný. Byl sice jen o něco málo delší než krajní, ale napojoval se na něj ten největší dráp, jaký jsem kdy viděl. Snad jen v Jurském parku, když si velociraptor vyklepával svůj hladový rytmus. Jenže tento dráp byl daleko větší, na pohled daleko nebezpečnější ale hlavně… byl skutečný!

Nedbal jsem výhružného Prokopova postoje a přistoupil jsem jako očarován blíž. Neměl jsem nikdy možnost vidět „naživo“ nějakou filmovou rekvizitu, ale jedním jsem si byl už v tuhle chvíli jistý – tohle žádná rekvizita nebyla. Tohle byla mečem uťatá končetina zvířete, kterému nebylo na světě nic rovno, přinejmenším ve světě, který jsem znal. Navíc byla i cítit a ten pach rozkladu byl opravdu příšerný. Pokud by to měla být rekvizita, zašli by filmaři tak daleko? Vždyť ve filmu by byla iluze pachu naprosto k ničemu!

Nevěřícně jsem se na něj podíval: „Co to je, Prokope? Řekni mi, co tohle je?“

Nepochopil důvod mého úžasu, protože hrdě řekl: „To je spár bílého draka, kterého jsem skolil v lítém boji. Vždyť jsem ti to přece říkal, copaks mě neposlouchal?“

Díval jsem se na šupiny staré kůže, která se rozkladem už kroutila. Byla temně šedá, ale za života zvířete mohla docela dobře být bílá. Ale co za zvíře by mělo takové drápy? Mozek mi pohlcoval divný opar neskutečna. Jako by zuby toho zvířete okusovaly zbytky logiky, která mi ještě zbývala. Ale pořád jsem to nevzdával.

„Ano, říkal jsi, že jsi bojoval s drakem a jako vítěz sis vzal trofej! Bojoval jsi s drakem? Tohle se mi snažíš namluvit? Kde jsou sakra ty kamery, které tohle točí a z jakého důvodu? Drak? Jediný drak na zemi je varan komodský, ale tohle určitě není jeho dráp! Draci přece neexistují! Je to jenom mýtus!“ křičel jsem na něj naprosto vyvedený z míry.

Prokop mě poslouchal s němým úžasem, u poslední věty však zvedl pazouru a rozlítil se: „Draci nejsou? Draci neexistují? A co je tohle?! Tohle je mýtus? Věř mi, já cítil ten jeho smrdutý dech. Já slyšel jeho děsivý řev! A ty mi řekneš, že draci nejsou? Víš co ti řeknu? Kdybych v tom boji podlehl, nebyl bych už já. Viděl jsem v jeho hnízdě kosti těch, kteří bojovali a drak je rozsápal! Rozsápal a spálil na popel! Tohle jim udělal drak, který neexistuje?“

Koukal jsem na něj a v tu chvíli se myšlenky na film nebo skrytou kameru v mé mysli naprosto rozsypaly. Žádný herec by nikdy nedokázal dát do svých slov tolik přesvědčení! Tento člověk byl buď blázen (ne že bychom museli pro jejich výskyt jít daleko), anebo… anebo co? Mluvil pravdu? Ale vždyť to…

Pak ale Prokop řekl něco, co už naprosto nedávalo smysl. V tu chvíli se můj svět otočil naruby a já ho úhledně složil a hodil do spalovny mysli.

„Ty si myslíš, že víš vše o světě? Kolik let jsem slýchával pohádky o slavných vojevůdcích, kteří vybojovali velké bitvy. Attila, mýtický bojovník, Bič stvůry, který bojoval s draky a mnoho z nich dostal. Zahynul prý v boji z posledním z nich. Nebo o legiích římských císařů neúspěšně se snažících vymýtit draky. Do jednoho padli v marném boji. A další a další! Kdo ze žáčků by neznal Chufua, Pána pyramid, který se na špičku té největší pyramidy snažil stáhnout blesk a usmrtit tak krále draků, ale blesk zabil jeho! Kdo by neznal Praotce Čecha, který pod horou Říp vyhloubil základnu pro armádu rytířů, kteří měli vytáhnout ke konečnému zúčtování s draky! A skutečně vytáhli, ale zmizeli v ohromném oblaku prachu a světel. Nebo kdo by nikdy neslyšel…,“ zastavil svou divokou řeč a mávl nade mnou rukou.

Pak už jen poněkud unaveně dodal: „Všichni kolem mě tvrdili, že tito hrdinové byli opravdovými lidmi historie a že draci jsou pohádka. Pak se ale našlo několik dobrodruhů, kteří překročili Temné hory na východě a objevili hnízda draků, skutečných divokých draků, vládců oblohy a ohně. Najednou se svět konečně vzpamatoval a opravil svou vlastní zapomenutou historii. A všechny ty hrdiny zařadil tam, kam patřili, do bájí. Konečně uznal, že tihle mýtičtí hrdinové byli jen pouhou iluzí, kterou si prostý lid vytvořil v pohádkách, aby měl jak oslavit draky. To oni tvořili naši historii, na nich stál celý náš svět. A ty řekneš, že draci nejsou? Copak jsi se už úplně pomátl, lokaji?“

Nacpal si pařát zpátky za kutnu. Sledoval jsem jeho rozvážné pohyby a najednou jsem se rozesmál: „A co, teď mi ještě řekneš jakou pohádku? Třeba tu o Prometheovi, kterému drak každý den vyrval kus masa z těla, protože lidem tvrdil, že draci neexistují? Nebo že drak požadoval jako výpalné ruku princezny a půl království k tomu?“

Ještě chvilku a válel bych se smíchy po zemi. Když tak ale nad tím uvažuji, byl to už jen poslední obranný reflex, který mi dával čas přijmout neuvěřitelnou, byť zcela jasnou skutečnost. Toto nebyl žádný mnich, ale obyvatel zcela jiného světa, ve kterém žili draci, tak jako v tom našem žili lvi a varan komodský. Pocházel ze světa, ve kterém byla historie postavená jinak než v tom našem. Jejich mýty zobrazovaly naší skutečnou historií a opačně. Naše světy byly naprosto odlišné, ale zvláštně provázané. A on se jen nějakým nedopatřením octnul v tom našem.

Prokop se na mě zlostně díval a kroutil hlavou: „Nevím, lokaji, proč se směješ. Jistě jsi postižený nějakou nemocí. Měl bych tě propíchnout mečem jako toho hada. Taky jen syčíš a nejsi k žádnému užitku! Řekl jsem ti, cos chtěl vědět, teď mi řekni ty, jak se odsud dostat,“ zamrmlal nevrle a zvedl ze země meč, který mu u jeho plamenného projevu spadl.

Nakonec jsem se přece jen uklidnil. Má mysl už byla vyrovnaná se vším, čeho jsem byl svědkem a já jsem konečně mohl říct něco, co by dávalo smysl i jemu: „Omlouvám se ti, Prokope z Černých hor. Oba jsme byli z nějakého důvodu postaveni do situace, kdy jsme nemohli pochopit jeden druhého. Ty i já žijeme ve zcela jiných světech. Nedopatřením jsi se dostal do toho mého. Nedokážu ti vysvětlit jak. Možná že tím, jak si prošel tou průrvou ve skalách, jsi se dostal do jiné dimenze nebo co. Myslím, že když se vrátíš do lesa a projdeš jím opačným směrem, patrně se opět vrátíš tam, odkud jsi přišel.“

Viděl jsem na něm, že mi nerozumí, tak jsem mu vyprávěl o svém světě, ve kterém obloze nekralují draci, ale letadla a po dlouhých stuhách silnic jezdí rychlá vozidla (Prokop se mezitím často ohlížel a naslouchal hluku z nedaleké dálnice). Snažil jsem se mu přiblížit společnost, která miluje své mýty a ctí svou historii, byť ji mnohokrát vysvětluje po svém, a která má hrady a zámky dávných pánů už jen za turistickou atrakci.

Říká se, že obrázek je za tisíc slov, a tak jsem mu na mobilu ukazoval, jak vypadá svět, ve kterém žiju. Bylo ale vidět, že jeho mysl je přetížena obrazy, které ho mátly a nakonec mu stejně nedávaly žádné odpovědi.

Díval se však na mě se zjevnou úctou a měl mě za mága: „Nerozumím ani slova z toho, cos mi říkal, příteli, ale ta kouzelná věcička, co máš v ruce, mi odhaluje tvůj pravý původ. Ty budeš zjevně nějaký zdejší kouzelník. Odpusť mi, pokud jsem tě jakkoli urazil, nebylo to mým úmyslem,“ zašeptal a poodstoupil do uctivé vzdálenosti.

Bylo mi líto, že si vlastně nedokážeme nikdy porozumět. Já sice nechápal, jak je možné, že se sem dostal, ale zkušenosti technologického věku mi naznačovaly alespoň mlhavé teorie. Ale on už vůbec neměl šanci pochopit, že je ve zcela jiném světě. Měl mě za nějakého čaroděje a pokud nechápal nic z toho, co jsem mu řekl, přičítal to mému vysokému postavení.

Mé úvahy najednou přerušil divný dusavý zvuk.

Prokop zařval: „Jezdci! Jsou tady ti jezdci! Tak nakonec mě přece našli! Zabijí mě a vezmou mi dráp! Copak ty je neslyšíš?!“ vykřikl hlasitěji, když viděl můj udivený pohled.

„Utíkej nebo zabijí i tebe!“ vydal ze sebe vystrašenou radu a zmizel ve křoví, ze kterého se před několika hodinami vyloupl. Když se za ním zavřel závěs větví, zablesklo se a zvuk jeho prodírajícího se těla zmlkl. Já však teď už z lesa zřetelně slyšel kopyta koní a vzteklý křik jezdců. Blížili se. Dostal jsem strach, rozhlížel jsem se, kam bych se ukryl a najednou… nastalo děsivé ticho. Jezdci, pokud opravdu nějací, byli pryč. Stál jsem sám v tíživém šelestu lesa a přemýšlel, jestli se to všechno opravdu stalo.

Pohled mi sklouzl na pořád ještě znatelné krvavé skvrny. Vzpomněl jsem si na hada, o kterém mluvil Prokop. Opatrně jsem rozhrnul trávu a ustrnul jsem.

Zřetelně se přede mnou objevila stopa obrovského těla, které se tudy plazilo, a tam, kde už mé oko sotva dohlédlo, se něco hýbalo! Zahlédl jsem konec ocasu mohutného tvora. Jeho boky se zvedaly a klesaly v rytmu dechu. Pak se monstrum posunulo dál do stínu. Bylo zvláštně průhledné, mizelo mi doslova před očima. Ještě několik vteřin a bylo pryč.

Roztřeseně jsem se vrátil na chodník. I stopy krve byly pryč. Nic z tamtoho světa tady nezanechalo nejmenší stopu.

Zadumaně jsem se vydal podél rybníku. V dálce jsem viděl muže na černém kole odjíždět s kytarou na zádech. Dohrál svou píseň a jel v klidu domů. Záviděl jsem mu.

Kam po tom všem, co jsem prožil, půjdu já? Jaká bude má další pouť? Jakou relikvii budu chtít získat, abych ji mohl složit k nohám své milé? Kterým směrem půjdu s hrůzou v patách z toho, co budu tušit ve stínech podél silnic své cesty?

Ať už mé kroky povedou kamkoli, ponesu s sebou vizi světa, po jehož obloze létají draci a v němž je můj skutečný svět pouhým mýtem. Možná že já i všechno kolem mě je jenom jedním obrovským přeludem, výplodem fantazie lidu, který věří v nás, ve své mýtické předobrazy.

Možná jsem nakonec jen součástí tichého snu o pouti za přízrakem drápu bílého draka…